Ljiljana Buttler - Matka cikánského soulu
16.05.2010 | Pár měsíců na to co vydala krásné album Frozen Roses zemřela. Má to nějakou souvislost s tím, že na něho zařadila maďarský sebevražedný song Gloomy Sunday? Ne, Ljiljana Buttler podlehla 26. dubna rakovině, do posledních chvil chtěla žít a tu legendami opředenou skladbu proslavila Billie Holiday k níž Ljiljanu všichni přirovnávali.
Na hudbu je Balkán bezedný, podobně jako v Africe není dne, aby se odsud nevynořilo nové hudební zjevení. Pro země bývalé Jugoslávie je také charakteristické, že spousta vynikajících hudebníků, převážně Romů, se s počátkem války dobrovolně stáhla z veřejnosti. Utekli před instinktivně vycítěnými hrůzami a dodnes o nich nikdo neslyšel. Někteří se mezitím vrátili a navázali na úspěšnou předválečnou kariéru, i když to ze strany přátel a fanoušků znamenalo měsíce trpělivého přemlouvání. Producent Dragi Šestič, stojící za úspěchy skupiny Mostar Sevdah Reunion a velkolepým návratem krále cikánských zpěváků Šabana Bajramoviče, objevil zpěvačku Ljiljanu Petrovičovou až v Německu.
Vdala se tu za Buttlera, rozvedla se s ním, živila jako pokojská, myčka nádobí a servírka v restauracích. Slíbila, že se vrátí domů, do Bělehradu, nicméně jen tu vystoupila z vlaku a rozhlédla se, zmizela opět neznámo kam. Šestičovi trvalo dalších devět měsíců, než na ní získal kontakt.
Natočili spolu její první velké album a legenda o Matce cikánského soulu z říše snů se zhmotnila. Občas se o Ljiljaně také mluví jako o Billie Holiday z Balkánu, protože i její temný, hluboký a teplý hlas dýchá nepopsatelným smutkem a melanchonií; míří s ním přímo do bolavé duše a trhá emoce na cucky.
V kavárnách a barech vystupuje od dvanácti let, kdy poprvé zaskočila za svou matku, chorvatskou zpěvačku, se kterou po odchodu otce živořily jak se dalo.
V 60.letech se v bělehradské čtvrti Skadalia – cosi jako balkánské Montmartre – stala hvězdou, ačkoliv neměla žádné desky, vyhýbala se televizi a velkým pódiím. Její vzácné nahrávky vznikaly vlastně náhodou: lidé si ji žádali v rádiu, takže technici Rádia Bělehrad za ní občas zajeli do baru a natáčeli její noční vystoupení. Pošťáci pak do rádia nestačili nosit prosebné dopisy: „Kdo je ta žena? Čí je to hlas? Odkud pochází? Jak jste jí našli? Prosím, řekněte nám o ní něco? Můžeme ji někde vidět?.“
O svém životě – poprvé otěhotněla ve čtrnácti – nikdy moc nemluvila. Spolu se Šabanem Bajramovičem reprezentovali divokou, romantickou a nespoutanou cikánskou hudbu. Všichni o nich mluvili s respektem a nadšením. Se Šabanem měla také jedno společné: nikdy nevěřila smlouvám, kusům papíru, jak je nazývala. Hlavním zdrojem příjmu pro ní vždycky byly kavárny a honorář na ruku.
Ljiljana tady zpívala prakticky všechno; náš host, náš pán. Obula se z lehkostí do cikánských romancí, jazzu, popu, balkánských a ruských lidovek, dokázala po svém pojmout rock´n´roll a nadevše milovala sevdalinky, spirituální bosenské balady. Se subtilním tak trochu chladně záhadným hlasem si vytvořila naprosto unikátní, zasněně soulový, okamžitě rozpoznatelný styl, kterým od 60. let dobývala Jugoslávii. Nikdy netoužila po světské slávě, přesto podobně jako Bajramovič nebo Esma Redžepova symbolizovala rómskou hudbu Jugoslávie Titovy éry.
Po smrti presidenta Tita Ljiljana těžce nesla nastupující nacionalismus, lidem jako Slobodan Miloševič nevěřila, podobně hudbě, kterou se tenhle vrah postupně obklopoval – turbofolk. Agresivní, nacionalistický srbský folklór bolševického ražení podpořený syntezátory, popmusic a sexismem. „Turbofolk je metoda podobná způsobu, jakým Hitler využíval film. Politici potřebují oslovit mládež, nacionalistická hudba zvaná turbofolk šířila válku,“vysvětluje zpěvačka Adisa Zvekič z bosenské skupiny Dubioza Kolektiv.
Není divu, že v ohlušující, okamžitě hlavně mezi mládeží oblíbené hudbě slyšela Ljiljana předzvěst zkázy, zla a katastrofy budoucí bosenské války, nejvražednějšího konfliktu co člověk pamatuje.
Vzala děti a utekla do Německa, rozhodnutá navždy zanechat zpěvu. „Uvědomila jsem si, že z hudby najednou zmizela radost. Lidé se už nezajímali o milostné příběhy. Důležité se v hudbě staly minisukně a zářivý falešný úsměv. Uvědomila jsem si, že můj čas skončil. Ten co měl následovat patřil zbraním a nenávisti. Válečných jizev se už nikdy nezbavím,“ řekla Ljiljana.
Ukázalo se, že jako cikánská věštkyně měla pravdu: zanedlouho Bosnu postihla nepředstavitelná válečná tragedie.
„Jste nejlepší, pomozte nám vrátit bosenské hudbě její pravou podstatu,“ žádal ji na nekonečných schůzkách Šestič.
Město Mostar rozdělené řekou Neretvou odskákalo válku strašlivě a jeho obnova stále velké úsilí, zvlášť po psychické stránce, vždyť Chorvaté zničili také chloubu Mostaru, starobylý klenutý most a město bylo drasticky etnicky „vyčištěno“. Terapeutické a hudební centrum Pavarotti mělo sloužit jako startovací dráha k novému životu. Luciano Pavarotti s Brianem Enem, Bono Voxem a Davidem Bowiem do projektu vložili jak svá jména, tak značné finanční částky a spoustu rad.
Během války v Mostaru na utajených koncertech skupina srbských, chorvatských a muslimských hudebníků doprovázela zpěváka Ilijaze Deliče. Už v míru je Dragi Šestič opětně sezval a tak vznikl Mostar Sevdah Reunion, šestice vynikajících hudebníků. Vedle natáčení vlastních nahrávek se proměnili v doprovodnou kapelu Šabana Bajramoviče a Ljiljany Buttler.
Ta do Mostaru přijela v roce 2002 a z nahrávání v Pavarottiho centru vzešlo nádherné, nesmírně procítěné album The Mother of Gypsy Soul (Snail Records) na kterém hostuje trumpetista Boban Markovič. Ljiljana tady vedle sevdalinek nabízí cikánskou klasiku, ale vrchol představují její vlastní písně. „Když se svým bědujícím, vzrušujícím hlasem ve studiu dozpívala Ahum daje mori (Matko, poslouchej mé utrpení), rozplakala se. Zeptal jsem se jí co se stalo Ljiljano? Odpověděla: Jsem vám všem strašně vděčná. Jsem zase šťastná,“ vzpomíná Dragič.
Podobně na společný koncert v Mostaru.“Podmanila si publikum, které se jí odevzdalo. Přinutila ho tiše tančit, vnímat úžasný hlas a plakat. Stála před ním velká hvězda, která jí nikdy nechtěla být.“
Po vystoupení se Ljiljany zeptali, proč zpívala naboso. „Byla jsem vystrašená a nervózní. Musel jsem se zout, abych cítila podlahu a věděla tak, že opravdu stojím nohama na této zemi.“
V roce 2005 s Mostarem natočila album The Legend of Life (Snail Records), na němž se objevil také Bajramovič, trumpetista Naat Veliov (Kočani Orkestar), houslista Slobodan Stančič a zpěvačka Silvana Simič.
Pak se s Mostarem vydali na spanilou koncertní jízdu Evropou a režisérka Mira Erdevicky je požádala o spolupráci na filmu The Bridge That Survived. Snímku o rekonstrukci Mostaru a návratu jednoho z ohromných hlasů Balkánu. O Ljiljaně Buttler, která až do smrti milovala milovat Mahalii Jackson, protože „rozuměla lidské duši“.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
