L´ham de Foc - Písně zrozené z intuice a představivosti
13.07.2006 | Skupinu L´Ham de Foc z Valencie fascinuje hudba Středomoří a středověku. Ačkoliv na koncertě ji tvoří často až šest muzikantů, ve skutečnosti se jedná o duo. Multiinstrumentalistu Efréna Lópeze a zpěvačku, skladatelku a textařku Maru Aranda lze přitom bez váhání označit za perfekcionalisty: za inspirací se rádi vydávají do nejrůznějších krajů, kde se často zdrží i několik měsíců studiem tamní hudby a sběrem tradičních nástrojů. Efrén López jich má prý doma okolo tři sta, převážně těch, o kterých se dnes na konzervatořích studenti učí v hodinách hudebních dějin. Čím starší a bizarnější, tím lepší.
Vedle L´Ham de Foc proto úzce spolupracuje s dvěma řemeslníky, schopnými podle středověkých rukopisů, ale i egyptských papyrusů takové nástroje sestrojit. Nezřídka jim López dodá coby předlohu třeba pouhou fotografii kamenné sochy hráče. Nejedná se o žádnou sběratelskou úchylku ani originalitu za každou cenu, výhradně akustická hudba L´Ham de Foc je na zvuku niněr, rebeců, louten, psaltéria či obří harfy trompa marina zkrátka založena, stejně jako tradiční hudba středomořských pobřežních regionů, jíž naplnili svá dosavadní tři velmi úspěšná alba.
Barvotiskové zjednodušení s nímž k hudbě mnohých evropských států přistupuje běžný posluchač sice s érou world music dostává výrazné trhliny, i tak, řekne-li se Španělsko, málem každý druhý ještě pořád okamžitě vyhrkne: flamenco. Na počátku 90. let k němu přibyla i keltská hudba ze severozápadu země, z Galicie a Asturie, a postupně i přímořské oblasti. A protože zemí postupně prošli Vizigóté, Římané, Řekové, křesťané, Židé a Arabové – spisovatel Lion Feuchtwanger dokonce napsal, že konkrétně posledně jmenovaní neboli Maurové, ze Španělska učinili nejkrásnější, nejlépe uspořádanou, nejvzdělanější a nejlidnatější zem Evropy – je nabíledni, co kraj to odlišná hudba. Příkladem může být právě Valencie, přístav na břehu Středozemního moře, v jehož historii a kultuře po sobě všichni zanechali nesmazatelné stopy. Dnes z tohoto dědictví čerpá hudba L´Ham de Foc. „Mauři dominovali kultuře Valencie pět set let. Kroniky potvrzují čilé vztahy mezi arabskými a křesťanskými hudebníky, vedoucí stejně jako u nás k výměně nástrojů a zkušeností. Je známo, že Valencii navštívila celá řada významných arabských muzikantů a stejně tak trubadúru z nedaleké jižní Francie, zaměstnaných na místních královských dvorech. Zaslechnete tu i složité rytmy z Balkánu a styly zpěvu z jižní Itálie, Korsiky a Řecka,“ říká Efrén López.
S Marou Amanda se seznámil v roce 1998. Ona studovala středověkou hudbu a pokoušela se spojit její disciplinovanost s volností novodobého folku; vzniklo z toho cosi nového, pro L´Ham de Foc naprosto určujícího. „Nemám žádné vzory, ani idoly. Kopírování něčího stylu mě přijde jako krádež duš,“ vysvětluje Mara. Léta však studuje typický styl zpěvu z Valencie cant d´estil se značnou příchutí flamenca.
Efrén López si ve svých ranných kapelách nejprve přes rameno přehodil elektrickou kytaru, teprve později vsadil na zvuk akustických nástrojů a skutečnost, že „klíč k současné popmusic se ukrývá v truhlici středověké hudby“.
Skrze proniknutí do hráčské techniky oba neváhali požádat o radu často ty nejpovolanější: pravděpodobně nejlepšího světového niněristu Nigela Eatona z Anglie a na Krétě domestikovaného Ira Rosse Dalyho, hráče na tamní lyru. Podobně jako Efrén nástroje sbírá, ale i staví a opravuje a zajímají ho styly z cizích zemí. „To, co s Marou děláme, především kompozičně, je silně ovlivněno Rossem daly,“ říká Efrén.
L´Ham de Foc zpívají ve valencijském nářečí, což je druh katalánského dialektu, příbuznému středověké okcitánštině, jazyku trubadúrů. Při poslechu něžně nervního, poarabštělého hlasu Mary vám zřejmě neunikne, že tato zvukomalebná řeč se pro ní vlastně stává dalším nástrojem. Při skládání písní se trubadúry a středověkými melodiemi nechává pouze ohlasově vést, stávají se jí inspirací ne svatou nedotknutelností.
Na album Cor de Porc (2006) L´Ham de Foc přizvali hudebníky z řeckého města Thessaloniky, čímž své hudbě dodali další ojedinělé barvy.
Na otázky odpovídá Mara Aranda.
Prase s lyrou na obale může nepřipravené a případné zájemce zarazit.
„Většina věcí může někoho přivádět do rozpaků. V našem případě však nebylo úmyslem provokovat. Postava prasete je reprodukcí středověké sochy, kterou jsme objevili v portálu španělského románského kostela. Jedná se o příklad jednoho z mnoha symbolů pokoušejících se představit nějaké zvíře hrající na hudební nástroj. Uchopili jsme ten symbol jako ikonu, jenž má konkrétní význam – symbolizuje nedokonalost člověka.“
Album je velmi krásné a vzdušné. A díky navštíveným koncertům si vás při jeho poslechu představuji na pódiu. Jak důležité jsou pro vás rozevláté šaty a nezvyklé líčení? Takhle se líčily maurské ženy?
„Oblékám se i maluji stejně před vystoupením, během něj i po něm. Nemám na podiu žádné alter ego se svoji osobností. Z mé strany se rozhodně nejedná o žádnou divadelní podívanou. Díky příběhům obsaženým v písních a procházejících mým nitrem, srdcem a hlavou, na každém koncertě znovuprožívám emoce a pocity, jenž mě přivedly k jejich sepsání.“
Kdy vlastně nastal ten zlom a začali jste se zajímat o hudbu Středomoří? Souvisí to s tím, že pocházíte z Valencie, kde žije silná katalánská komunita?
„Naše kořeny leží v okolí Valencie, tady jsme se narodili. Pakliže osekáte stromu kořeny, uhyne. Náš region byl zdařile propojen s ostatními zeměmi Středomoří díky obchodu a vztahy mezi nimi se rovněž odehrávaly na kulturní úrovni. Takže nebylo příliš těžké začít se zajímat o středomořskou kulturu, protože to přirozeně vyplynulo z prostředí v němž žijeme. V roce 1985 jsme oba začínali v různých tradičních skupinách a využívali nástroje vycházející z naší tradice i z tradic jiných zemí. Jednalo se vlastně o test pro nadcházející projekt L´Ham de Foc.“
Vaše hudba vychází ale i z evropských středověkých časů, konkrétně z časů okcitánských trubadúrů. Co vás na této době tak fascinuje?
„Pravděpodobně je to skutečnost, že přesně nevíme, jak písně trubadúrů byly interpretovány a zůstává to tajemstvím doposud. Všechno okolo nich je pouhou hypotézou. Jak byly hrány, zpívány, včetně rytmiky a nakonec není ani jasné jak vlastně původně vypadaly.“
Něco jako hudba Keltů?
„Přesně tak. A to nám dává volnost, abychom předváděli melodicky zajímavý repertoár mnoha rozličnými způsoby. Kromě toho existuje veřejný projekt, který má za úkol objevovat a zrekonstruovat všechny nástroje nalezené na starobylých freskách a portálech mnoha španělských katedrál. Jedná se o velice přitažlivé téma, protože nikdo neví, jak tyto nástroje zněly. Představivost v těchto dvou případech je pro nás s Efrénem základní element naší práce.“
Trubadúři byli podle zápisků historiků proslulí krásnými písněmi o lásce. Kam si pro inspiraci ke svým písním dnes chodíte?
„Hodně cestuji a beru si sebou malý nahrávací přístroj a obvykle se mi podaří někde natočit nepatrný detail, který následně slouží jako výchozí bod pro nový příběh. Velmi ráda si pohrávám s protipóly a přináším nereálné elementy do kruté skutečnosti. Abstraktní elementy. Nikdy předem nemyslím na písně. Nejprve se soustředím na vytvoření textu. Literární část by měla mít svoji vlastní hodnotu, aniž by k tomu potřebovala hudbu.“
Hudba Středomoří, ale i španělského středověku dnes na scéně world music představuje horké želízko. Není to třeba i tím, že vlastně naplňuje podstatu world music, tedy slučování různých kultur a hudebních stylů, jak se vlastně ve Středomoří dělo odpradávna.
„Jedná se o módní záležitost, protože uvnitř konzumní společnosti lidé pořád pociťují potřebu něčeho, co právě postrádají. Takhle nějak byla stvořena nálepka „hudba ze Středomoří“. Je to obdobné jako v předchozích módních vlnách a myslím si, že do budoucna budou následovat další a to i v oblasti world music. Středomořská hudba je živá od chvíle, kdy se lidé v těchto zemích usídlili, protože je a vždy bude pevnou součástí jejich života.“
K písním patří i váš andělský hlas. Ovlivnil vás v tomhle směru někdo. Ptám se přesto, že vím, že nemáte vzory ráda. Ale nedá mě to.
„Je skutečně málo jmen, která mohu zmínit. Pravděpodobně půjde o zpěvačku Xanttipe Karathanassi z makedonsko-řecké Chalkidiki a Bertu Aguado, sefardskou zpěvačku z Turecka. Dalších moc není, spíš mě ovlivnily určité styly než osobnosti.“
Před natáčením alba jste už poněkolikáté navštívili Řecko. Co vás k jeho hudbě tolik přitahuje?
„Většina nástrojů na které Efrén hraje, pochází z Řecka. Když se ohlédnete zpět do historie, tyto země byly součástí Otomanské říše. Nástroje jako baglama nebo loutna oud můžete studovat pouze v těchto státech. Není možné, aby jste se s nimi podrobněji a hlouběji seznámili a zůstali přitom sedět doma. Musíte do Řecka zajet a pátrat po skutečných učitelích a žít v prostředí ve kterém se tyto nástroje a hudba rozvíjejí, protože to je přesně to, co vám pomůže, abyste ji mohli interpretovat. Musíte se dobrat jejich podstaty. Jsou tam určité podobnosti s hudbou z Valencie, ale řecká hudba se soustředí spíš na ornamentální a melismatické vokální detaily. V tom je například příbuzná s naším cant d´estil.“
Při poslechu alba, stejně jako na koncertě jsem se opět nemohl dopočítat nástrojů, které Efrén López používá. To chce mít v hlavě snad computer, aby věděl po kterém v daném okamžiku sáhnout. Mám tím na mysli jeho barvu a zvuk. Vychází ten výběr při tvorbě z nějakého řádu, příslušnosti nástrojů ke konkrétní době nebo je to intuitivní záležitost?
„Efrén se podílel jako producent, zvukový inženýr a skladatel během uplynulých patnácti let na spoustě desek různých stylů. Zná velice dobře všechny zvukové procesy a možnosti, nástrojová spojení a další detaily, které pro lidi, jenž se nevyznají v produkci hudby by mohly znít nepochopitelně. Pro něj však jde o přirozený proces, vycházející z něho samotného. Musím k tomu dodat, že každé cédéčko L´ham de Foc potřebuje tři roky k tomu, aby bylo zkomponováno a vyprodukováno. A během této doby pracujeme na selekci. Veškerá inspirace a energie mají za úkol naplnit celý projekt krásou. Za tři roky se vše odehraje v tisíci barvách a v tisíci dnech, což znamená, že občas se jedná o intuici a občas o kompoziční záměr.“
(2006)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
