Kristi Stassinopoulou - Psychedelie z hašišových doupat
25.07.2008 | Odvážná středozemní řecká Björk v závoji z elektronické psychedelie. Etnopunkerka, jejíž manžel nosí loutnu saz u pasu jako kdysi Joe Strummer telecastera. Hippiovská Máří Magdaléna na procházce s Jefferson Airplane. Dívka uprostřed rembetiky zrozená. Cestovatelka, co místo deníků natáčí desky. Sečteno podtrženo: Kristi Stassinopoulou má k běžné písničkářce hodně daleko.
Náskok, který si řecká hudba, získala tím, že ji vymysleli bohové z Olympu a od nich pak převzala celá Evropa, Řecko nikdy nevyužilo. Řečeno tvrdým jazykem branže: malá země, malá hudba.
Občas se ale v Řecku zablýsklo na lepší časy, jakože odteď už to bude lepší: melodie z filmů Řek Zorba a Nikdy v neděli, Vangelisovy do kýče rozmáchlé opusy nebo kdo by si kdy nezapískal písničku Děti z Pirea. Řekové tehdy mohli prasknout pýchou a dosažený úspěch hodlali okamžitě připojistit: na olympiádu se k tradičním disciplinám skok na trampolíně a badmintonu podle nich mělo vrátit hudební a básnické klání. Sen o kalokagáthie – antické představě o všestranné dokonalosti člověka v ideálním souladu s hudbou – se ovšem brzy rozplynul. Děti z Pirea dál bloumaly po břehu Egejského moře a turisté se z Řecka vraceli přecpaní vyrosen, omámeni libozvučnou romantikou linoucí se z řeckých kaváren.
Ránu takovému idylickému obrazu zasadil v 60. letech nástup vojenské diktatury, a nastolenému nacionalismu nebezpečná hudba ozývající se z undergroundu – rembetika neboli řecké městské blues – znovunalezený poklad, na něhož, kdyby to šlo, by režim nejraději hodil napalmovou bombu.
Už z toho důvodu se rembetiky zmocnila mladá generace spatřující v ní ideální prostor k vykřičení své rebelie proti černým plukovníkům. Do zapomnění dávno zašlapaná rembetika, paradoxně kdysi opovrhované, štítivě odstrčené drsné písně z hašišových doupat, se tak proměnily v hudební odpor proti režimu. Znovuožila unikátní, z novodobé řecké hudby nepochybně ta nejcennější část. Nejupřímnější zvuková pohlednice z neutěšeně bolavého pozemského čekání na převozníka Charóna na níž stálo: “Neskrývejte šílenství.“ A z druhé strany text písně Alaniaris: “Bloudím po ulicích a díky hašiši nikoho nepoznávám.“
Kristi Stassinopoulou sofistikovaným přístupem rembetiku - původně soundtrack k volnému pádu až na samé dno - proměnila v techno-folkový etnopunk kmitající prostorem a časem. Hudbu ovládanou bohem Dionýsem, poradcem v situaci, kdy se duch rozhodne na část večera opustit vaše tělo.
Bědování stoky
Když v tom lítáte a samým smutkem by vám měla vybuchnout hlava, zkuste si zazpívat. Na budapešťskou píseň sebevrahů Gloomy Sunday pro jistotu zapomeňte. Hodně se doporučuje blues černé jako bota, to, jak říkával Robert Johnson, „co není nic jiného než sakra nemocný srdce“. Globální vesnice ovšem nabízí další spolehlivé alternativy: kapverdské morny, portugalské fado, bosenské sevdalinky, mauritánské hawl nebo naše táhlé horňácké. A zmíněnou řeckou rembetiku.
Doporučení má navíc skvostné: řečtí komunisté už ve 40. letech označili rembetiku za dekadentní hudbu kriminálníků, což v praxi znamená, že s ní skoncovali jak nejrychleji uměli. Během druhé světové války rembetiku tihle Leninovy pokrytci vzali na milost: od počátku spiklenecká s ilegalitou srostlá hudba Řekům usnadňovala život v okupaci; na to nebrat si servítky a sebevražedně u toho provokovat měla rembetika patent. Víc než historické traktáty o krutosti občanské války v Řecku pak vypovídají texty rembetiky a když zemi v roce 1967 ovládli vojáci, objevila její undergroundovou příchuť mládež. Na americké San Francisko tehdy táhla generace hippies a děti květů se brzy objevily také v Evropě. Ze všeho nejdřív objevili liduprázdné písečné pláže nedaleko města Kalamata „Otec tu provozoval hotel utopený k konzervativní ospalé atmosféře. A najednou se okolo procházeli dhouhovlasatí, svobodomyslní lidé hrající na kytaru skladby Velvet Underground a Doors. Stali se mými idoly. Západní variantou naší rembetiky,“ vzpomíná Kristi.
Rembetika se zrodila v 20. letech minulého století v hašišových doupatech a levných tureckých kavárnách měst Pireaus a Thessaloniki a vykřičených domech aténského přístavu z chudoby, zničených snů, drogového podsvětí a policejního útlaku. Zrcadlil se v ní osud dvou miliónů nešťastných řeckých utečenců z Malé Asie, především z oblasti tureckého Smyrna, žijících tu dávno před Turky a najednou nucených takřka ze dne na den opustit své domovy, zavedené obchody, přátele a rodiny.
Jde o to, že po první světové válce vítězné mocnosti Smyrno a pobřeží Malé Asie přiřkly Řecku, tomu ale s jídlem vzrostla chuť: řecká armáda se troufale vydala dobýt Ankaru aniž by si všimla, že s tím Západ nechce mít nic společného. Turci s Řeky po úvodním zaváhání s obvyklou krutostí zametli - řecké čtvrtě zapálili a kdo si nepospíšil, toho zmasakrovali. Dohoda v Lausanne z roku 1922 nakonec vyústila ve stěhování národů: turečtí muslimové opustili Řecko a ortodoxní křesťané Malou Asii.
Řecko takový příliv lidí nemohlo zvládnout. Značná část z nich postupně zabydlela slumy na okraji Atén, Pireus a Thessaloniky. „Muži zaháněli žal díky otomanské vymoženosti: kterou byla tékés, hašišová doupata. Hašiš byl legální, levný a snadno dosažitelný po celé bývalé Otomanské říši. Stejný tolerantní postoj k drogám zaujalo také vznikající nezávislé Řecko, kde kouření hašiše bylo po roce 1920 nejoblíbenější formou relaxace pro mangás, příslušníky řeckého podsvětí. Měli svůj vlastní, tajemný a konspirativní životní styl s charakteristickým slangem, způsobem oblékání, hudbou rembetika a divokými transovními tanci, kdy se sklenice třískají o stůl a kolem sebe máchá krátkou dýkou,“ napsal novinář Marc Dubin.
Pouštět se s nimi do křížku nebylo radno, mangás nebo také rembetes (od slova stoka) živilo vyděračství, pašování zboží, prostituce a distribuce drog. Až na šerpu kolem pasu, sloužící spíš než na parádu k ukrývání zbraní, chodili ustrojení jako američtí gangsteři a hodně času trávili ve vězení. Rembetika, písně oblažující zmučené duše tu dostávala obzvlášť drsné a do budoucna nejsyrovější odstíny. Loutna bouzouki se v kriminále v závislosti na situaci zmenšila na baglamas, to aby se dala snadno skrýt před dozorci a venku před policií. President Metaxa totiž zanedlouho vydal zákaz používat bouzouki s baglamas na veřejnosti. Neposlechnutí rovnalo se vězení.
„V boudě, narychlo zbudované přístavní krčmě sedí zavalitý muž s tváří buldoka. Markos Vamvakiris. Hraje na třístrunné bouzouki. Posluchači souhlasně mručí a jdou se slovy písně: Sestro postarej se o hašiš, zkouříme se spolu. Najednou se melodie změní, to se přidají dva kytaristé a po nich další. Hudba má orientální nádech, rytmus je skoro neuvěřitelný. Markos začně zakouřeným hlasem zpívat improvizovanou píseň přerušovanou mezi slokami výkřiky aman aman ( běda, běda). Jeden z posluchačů se dává do tance. Předvádí neuvěřitelné kreace. Je skoro v transu, nesoustředí se na nic, než na tanec. Dav vyjadřuje svou spokojenost, ale někdo si všímá pootevřených dveří a v nich nového příchozího. To je celkem riskantní chvíle, všude se motá policie. Z publika zazní příkaz pronesený klidným, ale pevným a rozhodným hlasem, určitě hodným poslechnutí: sedni si, dej si vodní dýmku nebo za sebou zavři a vypadni odkud jsi přišel. Markos Vamvakiris a jeho Pyrenejský kvartet se do toho znovu opřou. Ve vzduchu se mísí hašišový dým se zlostí,“píše Marc Dubin.
Řecká společnost s k rembetice stavěla jako čert ke svěcené vodě, až příliš v ní cítila Turka. Mísily se v ní orientální tradice Malé Asie, židovské melodie a písně rumunských Cikánů doladěné později v Řecku odérem periferie. Přesto o ní vydavatelství stála a rembetika se začala dostávat v hojné míře na desky. Vznikaly dokonce početné akustické orchestry a její průlom do kaváren ve středu měst připomíná tažení argentinského tanga z přístavních bordelů mezi smetánku Buenos Aires. Opovrhovaná hudba z hranic zákona se zničehonic postupně proměnila v žádané zboží. Hlásili se k ní bohatí rejdaři a velevážení občané.
Hašišová doupata mezitím zmizela, drsní muzikanti vymírali v bitkách. Po druhé světové válce publikum pak dalo přednost jednoduchým italským melodiím a zániku původní, měšťáky nezkažené rembetice nezabránil ani zájem mládeže v 60. letech. Rembetika, pýcha řecké tradiční hudby začala znít jinak.
„Poslouchala jsem staré nahrávky od dvanácti let, uhranutá její zavšiveností a nepoddajností a představovala si, jak ji budu zpívat. Nenašla jsem k tomu ale odvahu. Bydlela jsem v krásném aténském domě, utrpení mě nic neříkalo a stylizace do narkomanského psance mě přišla směšná. Uvědomte si také, že zemi vládla junta zaštiťující s drzostí sobě vlastní nacionalistickou propagandu tradiční hudbou. A ten kdo ji hrál v rádiu a televizi byl s nacionalismem okamžitě spojován. Něco takového jsem si nedokázala ani představit,“ vzpomíná na své začátky Kristi Stassinopoulou jdoucí na rembetiku od lesa – přes punk, Balkánský elektro trans, psychedelii, techno-ambient a odvěkou touhu Řeků objevovat cizí světy.
Máří Magdaléna řeckého undergroundu
Od 90. let proniká rembetika na světová podia v sofistikovaných úpravách zpěvačky Eleftheiry Arvanitaki, skladatele Nikose Xidakise, radikálního experimentátora Dhionysise Savvopoulose nebo křehké Atheny Andreadis. Kristi Stassinopoulou se od nich výrazně liší – implantací psychedelického rocku, punku, futuristického techna a vlivů z Turecka, Balkánu a Indie.
Když Kristi Stassinopoulou poprvé uslyšel anglický novinář Robin Denselow, napsal: "Poslouchejte: možná se vám ta hudba nebude zamlouvat, obzvláště pokud jste morousovitá a unuděná osoba, zabírající pouze místo na této planetě. S největší pravděpodobností se vám ale zalíbí."
Rodilá Atéňanka měla k hudbě blízko odmala. Otec ji přivedl k byzantské chrámové hudbě a středověkým nápěvům, ovšem protože pocházel z malého jihořeckého městečka Kalmáta, tak se mu všude pletly ozvěny blízké Afriky. Na mládí Kristi nedá dopustit: “Každé léto jsem se v Kalmátě ocitla na křižovatce mezi Evropou, Asií a Afrikou. Moji kamarádi vyráběli malá tranzistorová rádia a ladili vlny sousedních rozhlasových stanic díky moři nerušeným. Slyšela jsem egyptskou zpěvačku Oum Kalthoum, tureckou klasickou hudbu, bulharské ženské sbory a Pištce z Jajouky.“
Nehledě na to, že se v blízkosti Kalmáta v 7O. letech utábořily vzpomínané komuny řeckých a evropských hippies. To samozřejmě nenechalo Kristi chladnou a jejími prvními vzory se staly Patti Smith, Nico, Grace Slick a ačkoliv přes deset let spolupracovala s významnou kapelou Exarthia experimentující po rockersku s rembetikou, přes roli Máří Magdalény v řeckém nastudování opery Jesus Christ Superstar se dokonce dostala až do popsoutěže Eurovize 1983. „Dnes vím, že to byla chyba, ale kariéru popové zpěvačky jsem odmítla okamžitě.“
Studovala hudbu, divadlo, tanec, vystupovala v podzemních klubech se skladbami Pretenders, Kate Bush, Blondie a po svém zpracovanými řeckými lidovkami. Tam v 90. letech potkala svého manžela, multiinstrumentalistu a podobně naladěného Stathise Kalyviotise, mimochodem zakladatele první řecké punkové skupiny Anipofori. V roce 1997 vydali vynikající album Ifantokosmos a Kristi vyšly dvě knihy beletrie: Seven Times In Amorgos a The Fiery Sword. „Nechávám takhle odpočinout unavenému hlasu.“
Pak se v obou probudily odvěké řecké cestovatelské geny: "Objevuji ráda hudbu z jiných koutů světa a začleňuji do své vlastní. Víte, přes tu dalekou hudbu dokážete vnímat krajinu, dokonce cítit vlhkost vzduchu a sílu větrů.“
Na dvou úspěšných albech Echotropia (2001) a The Secrets of The Rocks (2002), vysoce bodujících v evropském žebříčku world music vytvořila různorodý pelmel přetékající vlivy časů rembetiky i moderní současnosti. Uhrančivý zpěvaččin hlas probublává elektronikou a ambientní psychedelií, tureckou loutnu saz doplňuje elektrická kytara, pro rembetiku životně důležité bouzouki podporují i akordeon, arabské a africké perkuse násobí techno rytmy.
Zatímco nevšední texty - zčásti zpívané anglicky zčásti řecky - si Kristi Stassinopoulou píše sama, s hudbou ji pomáhá manžel, dlouholetý leader její doprovodné kapely. Dokáže Kristin hlas nasamplovat do šepotu americké avantgardistky Laurie Anderson a nebo ho nechat dovádět jako na tradiční řecké svatbě; stejně tak k němu domalovat víry mystických středověkých chrámových sborů. Není proto divu, že když vystupovali v londýnské hale Union Chapel, následující den v novinách napsali: "Nešlo ani tak o koncert, jako spíš o etnorockovou meditaci."
Úcta k tradici a nezávislost na ní s očima upřenýma do budoucnosti, proces, který nemá potřebu ohlížet se na komerční přijetí a hranice. Také v tom lze u Kristi spatřovat paralelu s rembetikou, nic na tom, že místo bouzouki hnanou dopředu samply. „Nekřivíme tradici, pouze ji hrajeme s nástroji, které máme doma. Jsme jako Cikáni, co si nemohou koupit nástroje a zurnu s klarinetem napodobují na stéblo trávy.“
Realita z bambusových chatrčí
Rembetika v podání dvaapadesátileté pohansko-dionýské kněžky Kristi zůstává nadále řeckým undergroundem, ostrým protipólem poprockového uchopení krajanů a turistům podlézajícím prodavačům iluzí. Nepředvídatelnou hudbou ukrytou v elektronické ozvěně mytologických časů a neskutečné středozemní psychedelii, zdrsnělou punkovou kytarou a fascinující tématickým rozletem: magii Bulgakovova románu Mistr a Markétka střídá perský milostný příběh Majnoun a Layly, aby se Kristi zničehonic propadla do hrůz armády iránských sebevrahů assasínů, kultu kuřáků hašiše Starce z hor Hassan-ibn-Sabbaha, před nímž se třásla v 11. století polovina Asie i evropští křižáci. „Skrze své písničky odhaluji kouzlo reality skryté za naší běžnou každodenností a netoužím po ničem jiném, než aby jí lidé věnovali pozornost. Staneme se tak moudřejšími.“
Album Taxidoscopio (2007) pojala Kristi jako gobelínovský deník cestovatelky po Evropě, Arménii, Severní Americe a Brazílii, vznikající v „dodávkách, letadlech, letištních hotelích a bambusových chatrčích“ a v horoucí pokloně před písní Seikolos, hudebním pokladem starověkého Řecka, slovy vyrytými navždy do kamene: „Dokud žijete, tančete a zpívejte. Život je krátký a vybírá si svou daň.“
(2008)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
