The Chieftains & Ry Cooder - San Patricio: pláč od Rio Grande
07.05.2010 | Paddy Moloney a Ry Cooder mají rádi zasuté příběhy a tenhle je obzvlášť silný: zrod a masakrizace praporu Sv. Patrika. Historiky pro jistotu opomíjená epizoda z mexicko-americké války oba přivedla k hlubokému záseku do mexické hudby. San Patricio proto připomíná tikající bombu: když spolu tihle dva vizionáři před čtrnácti lety natočili album Santiago, svět okamžitě upřel pozornost na neznámou hudbu ze španělské Galicie a následně se přes něho převalila vlna Buena Vista Social Club z níž Ostrov svobody těží dodnes.
Navzdory skutečnosti, že vliv The Chieftains na globální vesnici s odezněním keltománie pozbyl dávného „náčelnictví“ a překotné technologické změny na hudební scéně posunuly vnímání signálů z exotických krajů z roviny absolutního překvapení do pouhého úžasu, často krátkodobějšího než by se slušelo, podceňovat snažení slavných Irů asi nebude tím nejsprávnějším rozhodnutím. Mají totiž za sebou početné a loajální publikum, přízeň mainstreamu a celebrit. A to co se dosud nepovedlo jednomu z důležitých hlasů na albu – mexické zpěvačce Lile Downs – totiž zanést povědomost o mexické hudbě zbavené kýčovitých mariachi chlapů v sombrerech do roviny dalekonosného mezinárodního úspěchu, jak se to třeba podařilo ve filmu režisérovi Alejandro Gonzálezovi Iñárrituvemu nebo výbušné rockové kapele Los De Abajo, mohli by teď The Chieftains s Ry Cooderem napravit. Nadšené reakce na jejich lednový koncert v Glasgowě, kde v rámci festivalu Celtic Connections vystoupili s mexickou skupinou Los Cenzontles a recenze alba otištěné snad ve všech významných magazínech, nasvědčují tomu, že by San Patricio mohlo vstoupit do podvědomí jako nejdůležitější a nejzásadnější projekt, do kterého se The Chieftains kdy pustili.
Věří tomu i přes dávnou zkušenost Ry Cooder: „V 70. letech jsem se poprvé dostal k ohromné mexické hudbě a tex-mex. S akordeonistou Flaco Jimenezem jsem připravoval album Chicken Skin Music a věřil, že uděláme díru do světa. Randy Newman mi tehdy řekl, že se chystám spáchat komerční sebevraždu. Na to mě prý lidé ani Warner Music neskočí. Považovali mě za rockového kytarového hrdinu a ne spoluhráče tlustého Mexičana v ponču. A Randy měl pravdu, nedopadlo to vůbec dobře a na dlouhou dobu o mexické hudbě nechtěl nikdo slyšet,“ vzpomíná Ry Cooder, který do legendárního soundtracku Paris, Texas i tak o sedm let později zařadil po celém píseň Cancion Mixteca od mexického skladatele José Lópeze Alaveze. Na vyžádání Paddy Moloneyho se objevila také na San Patricio. „Každý Mexičan ji zná. Je to lament emigrantů, zpívajících v cizích zemích o touze zemřít steskem po domově,“ říká Cooder.
Splácení dluhů
Jak Paddy Moloney, tak Ry Cooder si prošli obdobím, kdy jim okolí tvrdě vyčítalo „uhýbání z dráhy“. Když The Chieftains v návaznosti na Moloneyho posedlost irskou diasporou vyráželi na Kubu, do Kanady nebo za country do Států, tvářili se na to zpočátku i zbývající členové The Chieftains místy rozpačitě, ale přesvědčila je kladná přijetí alb Fire In The Kitchen nebo Santiago za účasti lokálních muzikantů. Moloneyho koketérie s hvězdami popmusic, podaná jim jako služba irské tradiční hudbě, přestože oni ji vnímali jako „hraní druhých houslí popovým ikonám a oprásklým Amíkům“, proto v roce 2000 přešla málem ve vzpouru, uvozenou do tvrdé hlášky: „Pamatujete si na The Chieftains? Hrávali kdysi irskou hudbu.“ Moloney rozkol ve vlastních řadách zažehnal návratem na Zelený ostrov a deskou Water From The Well. „Nedomnívám se, že bychom dělali velké kompromisy a naší hudbu ředili. Jsem velmi šťastný, že jsem mohl poznat tolik zajímavých lidí,“ jakoby se omlouval novináři Colinu Irwinovi; nicméně s popem už se od té doby nezapletl. Dosud poslední setkání přátel - album Down the Old Plank Road: The Nashville Sessions - zůstalo výhradně na půdě spřízněné country.
Ry Cooder 80. léta věnoval hlavně filmům a nahrávkám zakotveným doma: vlivným písničkářským kolekcím, plných pronikavých nápadů a čerstvosti. Teprve později hodil všechny předsudky okolí za hlavu a pustil se do experimentů hodných bývalého kytaristy Captaina Beefhearta: alby Talking Timbuktu (s Ali Farka Tourem), A Meeting By The River (s indickým slide kytaristou Mohan Vishwa Vhatem) a Buena Vista Social Club nalomil vnímání fenoménu world music, nasměroval ho k obyčejným posluchačům a podsunul filmařům: když chtěl režisér Walter Hill ve filmu o Geronimovi slyšet to správné apačské šamanské mručení, požádal Cooder hrdelní zpěváky Huun-Huur-Tu a nikomu nepřišlo divné, že dorazili z Tuvi.
S Paddy Moloneym zpočátku konspiraci nepotřeboval: na komerčně nejúspěšnější desku The Chieftains The Long Black Veil přispěl pouze hlasem a kytarou, stejně jako Rolling Stones. Za to Santiago už v sobě skrývalo cíl, koncepci, dotklo se s Los Lobos a Lindou Rondstat Mexika a na otočku se ocitlo na Kubě po boku geniálního kontrabasisty Orlando Cachaito Lópeze, motoru Buena Vista.
„Ry mě spolupráci na San Patricio vlastně dlužil. To já jsem mu představil většinu havanských muzikantů. On se sem pak už jen vrátil a natočil s nimi slavné album,“ vypravoval s úsměvem Moloney.
Vlajka vzhůru letí a tebe pověsí
Takhle kontroverzní téma si Moloney předtím ještě nikdy nevybral. Oslava mexické hudby skrze příběh k němuž Američané dodnes přistupují jako čert ke kříži má vlastně náběh k drzosti, dvaasedmdesátiletý Moloney ale nemá co ztratit; naplňuje slova Normana Mailera: “Irové jsou jediní lidé, kteří umějí plakat za špinavou, znečištěnou krev celého světa.“
Během katastrofálního irského hladomoru způsobeného neúrodou brambor v letech 1845-49 uteklo ze země na dva miliony lidí. Většina na „plovoucích rakvích“ zamířila do vysněného ráje: Spojených Států. „Vystoupili na Ellis Island a než se stačili rozkoukat, strčili jim do ruky zbraň a poslali k Rio Grande střílet Mexičany,“ uvádí do děje mexicko-americké války Moloney. Svrchované Mexiko v ní v letech 1846-48 přišlo o značnou část Texasu a celé Nové Mexiko s Kalifornií. Válka to měla být „malá, jen tak velká, aby skončila mírovou smlouvou“, ale trvala o něco déle a do dějin se zapsala jako první americké agresorské tažení, provázené lživou propagandou.
Rozčarování z krutého a ponižujícího zacházení v americké armádě ze strany anglických důstojníků, zprávy o vraždění, znásilňování a vypalování kostelů a drancování vesnic texaskými Rangers a v neposlední řadě fakt, že katolíci mají zabíjet katolíky pod praporem protestantů navodily u Irů situaci loženou pro radikální řez: dezerci k nepříteli. Nešlo přeslechnout ani nabídku Mexičanů: daleko vyšší žold a nároky na půdu. Prapor Sv.Patrika sice netvořili výhradně oni, bojovali v něm i Němci, Francouzi nebo Poláci a uprchlí černí otroci z Jihu, už podle názvu a zelené zástavy je ale navždy vnímán jako irský. Vedl ho kapitán John Riley, bývalý elitní seržant dělostřelectva na West Pointu. Žádný rebel, ani zlatokop, spíš z poměrů zoufalý chlap, co z americké armády utekl před vypuknutím války. Prapor sv.Patrika poprvé zasáhl do války v bitvě u Monterrey v září 1846 a až do té poslední – u vesnice Churubusco, pár mil nadohled od Mexico City – americké armádě tvrdě zatápěl. Zkušený Riley prý se svými kanony přiváděl amerického generála Zachary Taylora k naprostému šílenství. O to víc se na něm a jeho vojácích Američané vyřádili: než proti všem pravidlům většinu z nich pověsili, prošli nelidským bičováním, vypálili jim na těla a tváře „D“ a přinutili vykopat si vlastní hroby. Američané za účasti katolických kněží načasovali i jejich smrt: ve chvíli vytažení vítězné americké vlajky nad Chapultepec.
I na tak divokou dobu otřesný způsob zúčtování John Riley (jako jediný byl ocejchován na každé straně tváře) přežil, protože u zvláštního soudu obhájil své důvody odchodu z armády. Potupu dezertéra z něho ale nikdo nikdy nesmyl a prý se z toho v roce 1850 uchlastal. Je pochován ve Veracruz pod jménem, jaký používal v mexické armádě: Juan Reley. V Mexiku je považován za národního hrdinu a prapor Sv.Patrika jakbysmet (tento status mnohokrát posvětila mexická vláda). Američané z nich dodnes dostávají kopřivku a Irové se k nim přihlásili až v roce 1997 a o sedm let později vztyčili v Rileyho rodišti Mexičany zaplacenou sochu.
„Ačkoliv se jeho děj odehrál za oceánem, jedná se o typický irský příběh. Také my také máme zkušenosti se sousedem, který přišel na návštěvu a zapomněl odejít,“ nezapomněl si Moloney před vydáním alba rýpnout. A Ry Cooder se k němu připojil: „Existuje kolem toho spousta neprav a nikdo nepochybuje, že jsme Mexičanům tehdy ukradli takřka polovinu území a navždy je zbavili možnosti vést prosperující stát. Američané Mexičany pořád vnímají jako zahradníky, kuchaře a nelegální přistěhovalce. Jestliže jim San Patricio pomůže zbystřit rozum, chválabohu za to, už kvůli té hrozné zdi na hranici,“ říká Ry Cooder.
Guiness nebo tequila?
„Právě jsem slyšel album roku 2010 a možná i vítěze Grammy za rok 2011,“ napsal šéfredaktor magazínu fRoost Ian Anderson, tedy těžká váha v posudku na Moloneyho a Cooderův koncept s obdivem, ale s ohledem na příběh i vzpurně otevírající bránu do mexické hudby. Moloney neměl nikdy problém najít hudební souvislosti mezi naprosto odlišnými kulturami: usnadňovala mu to rozsáhlá irská diaspora. A když už se musel doslova chytat stébla trávy, stejně z toho vyšel jako vítěz: spolupracím otevření a naklonění The Chieftains dokázali zahrát snad s každým, aniž byste z takového koncertu museli co nejrychleji utéct. Irské loketní dudy, píšťaly a housle pospolu s harfami, akordeonem, kytarou jaraba, cajonem a irské lamentaci vzdálenými vokály, tak to tady ale ještě nebylo. Na papíře to navíc vypadá, že to Moloney tentokrát extrémně přehnal. Věřte, i kdyby jste se narodili s vrozenou vadou podobné nepravděpodobnosti sabotovat, oceníte míru s jakou Moloney a Cooder zabojovali proti nabízející se povrchní sladkobolnosti - trylkování Irů s Mexičany protože si k tomu našli podpěrný důvod v neobyčejně lidském příběhu.
Ten sice album rámuje a mohli by ho klidně společně napsat Martin Mc Donagh s Jamesem Joycem a Octavio Pazem, bez jasně jedněch z nejvzrušivějších skladeb jaké kdy Moloney složil a jeho citlivému výběru mexických autorů by ovšem konečný účinek San Patricio mohl vyznít jako slavnostní patos. Čárka za splátku historického dluhu.
K tomu se vážou dva vrcholy: Ry Cooder v mexické tónině zpívající vlastní skladbu The Sands of Mexico a Moloneyho monumentální pochodový marš v němž recitaci herce Liama Neesona podpoří dudy a bubny početné mexické Banda de Gaita de Batallón. Text napsal irský spisovatel Brendan Graham: “Zmizeli jsme jako stopy v písku. Jsme San Patrcio, muži co zemřeli na břehu Rio Grande.“
Moloney požádal proslavené hvězdy – Lilu Downs, Lindu Rondstadt, Moyu Brennan, galicijského dudáka Carlose Núněze, amerického klavírista a skladatele Van Dyke Parkse (Beach Boys, Byrds, Joanna Newson) - a obchodnicky s nimi poutá pozornost, nicméně pak nám všem nasadil brouka do hlavy: proč sakra neznáme úchvatně zpívající kalifornské Mexičany Los Cenzontles, sedmičlennou skupinu Los Folkloristas nebo trio Los Camperos de Valles, vrcholné reprezentanty stylu son huasteco s geniálním falzetovým zpěvákem Marcosem Hernadezem, houslistou Heliodoro Copado a jarana kytaristou Gregorio Solano. A co si máme myslet o tom, že jsme zapomněli na jednadevadesátiletou kostarickou 
zpěvačku Chavela Vargas přezdívanou Mexická Billie Holiday? Copak už je to tak dávno, co o ní ve filmu zpívala její letitá milenka Frida Kahlo? Ke královně honáckých písní rancheras, kterou na poslední chvíli před upitím k smrti zachránil režisér Pedro Almodóvar a těsně po osmdesátce, kdy se veřejně přiznala k lesbictví uvedl do newyorské Carnegie Hall, se nelze propříště než vrátit a podobné je to s jinou legendou: první dámou stylu jarocho, zpěvačkou a harfenicí Gracianou Silva.
Paddy Moloney ohromné mexické umělce nedává do kontrastu s The Chieftains – tomuhle tenkému ledu se vždycky vyhýbal – ti se občas tiše, v roli uctivých doprovazečů sami z téhle oslavy vytěsňují a nedávají nám jakoukoliv příležitost k rozhodování, jestli dát přednost guinessu před tequilou.
San Patricio není ukvapeně impulsivní Moloneyho reakcí na uhrančivost mexické hudby, ani sentimentálním připomenutím zapomenutého válečného příběhu, album představuje především jasnou zprávu: přichází čas zemí jako je Mexiko.
„Tamní hudba je stejně tak dobrá a potřebná jako čerstvě nakrájený chleba, benzín do auta nebo boty,“ upozorňuje Paddy Moloney.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
