Portico Quartet - Jazz z létajícího talíře
18.04.2010 | Hypotetiční studenti Milese Davise, Moondoga, Oregonu a Steve Reicha intuitivně napojení na Debussyho impresionismus a Afriku, kde koncertovali s anglickým folkovým houslistou Sethem Lakemanem.
Čtyři mladí Londýňané - Jack Wyllie (saxofony, elektronika), Milo Fitzpatrick (kontrabas), Duncan Bellamy (bicí, klavír, marimba) a Nick Mulvey (hang,perkuse) - hrají hudbu, kterou se sami zdráhají nazvat jazzem. Symbolizují inspirační nekonečnost globálních sítí, v nichž sehrává důležitou roli náhoda: když si koupili na festivale Womad švýcarský hang a začali na něj k nelibosti jeho vynálezců hrát paličkami, sami netušili kam tím hudbu vznikajícího Portico Quartetu posunou. „Slyšíte jazzové prvky, zvlášť když se na jazz díváte jako na dynamickou uměleckou formu, kterou ji dal Miles Davis, ale naše hudba čerpá i z jiných zdrojů, které jsme na sebe poskládali intuitivním způsobem, že kdybychom se na tom měli předem domluvit, nikdy by nevznikla. Neplánovali jsme žádnou jazzovou kapelu ani napodobovat kohokoliv z ECM, chtěli jsme si spolu jenom zahrát,“ říká Jack Wyllie.
Peter Gabriel proměnil Womad a label Real World v kulturní platformu. Zkontaktoval zástupce exotické world music s mainstreamem, zaštítil je a poskytl jim prostor. Zdaleka nejdřív vycítil životadárný potenciál přicházející z Afriky nebo Asie. Dnes, kdy už není co řešit, Gabriel pomalu obrací pozornost také k hudbě s nevšedním přesahem: po skupině Spiro splétající anglickou tradici s minimalismem, zareagoval na lavinový úspěch alba Knee Deep In The North Sea, jenž pouliční jazzové kapele Portico Quartet dopomohl k nominaci na Mercury Prize v roce 2008.
Gabriel Portico Quartetu nabídl smlouvu, studio Abbey Road a zaplatil zkušeného producenta Johna Leckieho (Radiohead, XTC, Dr.John, Baaba Maal nebo Stone Roses). „Koupil si naší desku úplně náhodou a za týden zatelefonoval, jak se cítíme na další. Prý by do toho šel s námi. Říkal jsem si, sakra, tady si z nás někdo dělá hodně blbou srandu. Při prvním setkání nám navíc řekl, že o nějaké nominaci na Merkury Prize neměl ani zdání, prostě se mu naše hudba líbila,“ uvedl v rozhovoru pro anglický tisk Jack.
Album Isle prý Gabrielovi splnilo všechny představy o nadčasové, žánrově nezařaditelné, nekontrolující se hudbě nezatížené intelektuální odtažitostí. Ostatně s ní by na londýnské Southbank na sebe kvartet asi stěží během pár týdnů přitáhl pozornost nejprve náhodných, později věrných posluchačů, věšících na You Tube amatérská videa s přesvědčením, že něco takového si nelze nechat pro sebe. A Portico Quartet by denně neprodávali dvě stě cédéček – dohromady deset tisíc. Pěti skladbové demo si natočili sami doma na koleně a před každým kšeftem celou noc vypalovali do zásoby s ručně malovanými obaly. „Hrávali jsme na ulicí i šest hodin a rozvíjeli témata, která nás předtím napadla. Přímo na místě, od lidí, z jejich reakcí, jsme pak zjistili, jak by naše hudba měla vypadat. Nikdo se přece u tebe nezastaví, kdybys ho nezajímal, nedokázal chytit pod krkem na první poslech. Navzájem jsme se u toho také poznali a takhle vznikl zvuk Portico Quartetu s hangem. Samozřejmě, snad každý den za námi někdo přišel a zeptal se, co je to za divný nástroj. Ten přece do jazzu nepatří. Slyšeli jsme dokonce malou holku, jak povídá: jé mami, oni hrají na létající talíř,“ uvedl Nick Mulvey.
S Jackem Wylliem vystudovali etnomuzikologii a hudební vědu na School of African and Oriental Studies, kde Mulvey navštěvoval i přednášky lektorky africké hudby Lucy Duran, jinak producentky alb Bassekou Kouyateho a Yasmin Levy.
Duncan Bellamy s Milo Fitzpatrickem prošli Central Saint Martins – první má titul z dějin umění, druhý z populární hudby.
Žádná konzervatoř, žádné hudební kursy, vlastně ani žádná dlouhodobá praxe v kapelách. Obě dvojice se do setkání na jaře 2005 navíc předtím vůbec nepotkaly. „S Duncanem jsme si díky hangu vydělali za den osmdesát liber a kluci naproti ulice se zmrzlými zadky pětku. Oni měli saxofon s kontrabasem, takže jsme se dohodli na společné kapele. V létě 2005 nás pozvali na festival do Bologne, kde jsme před deštěm utekli pod sloupoví a napadl nás název kapely – Portico Quartet,“ vzpomíná Nick na to, co všechno zapřičinil hang: novodobý kovový nástroj zvukem příbuzný steel drumu ( steel panu) z Trinidadu.
Felix Rohner a Sabina Schärer ze švýcarské společnosti PANArt Company z Bernu hang veřejnosti představili v roce 2001 na mezinárodním veletrhu hudebních nástrojů Musikmesse ve Frankfurtu.
Vývoj hangu ( v bernském dialektu ruka) trval čtvrt století a jeho vynález je spojen s velkou poptávkou Švýcarů po steel drumech. Hang, tvarem skutečně připomínající UFO nebo také naší hračku „káču“ je výsledkem zkoumání etnomuzikologů, metalurgů, hudebníků a desingerů. Vzorem jim vedle steel drumu, tedy původně barelů od nafty s ručně vyklepanými ploškami vytvářejícími tónové řady, byl také nigerijský basový buben udu, tamilský ghatam, různé gongy a pochopitelně gamelan z Bali.
Obě poloviny hangu ( ding a gu), jsou rozdílně naladěné a vnitřek díky spodnímu otvoru působí jako rezonátor. Povrch prochází důmyslným procesem sycení oceli dusíkem a dalšími speciálními úpravami a kladívka proto mohla vystřídat lisy.
Vlastnit hang není jednoduchá záležitost: koupit ho po mnoha měsících čekání můžete pouze v Bernu, kde vám ho naladí podle vašeho přání a potřeb a vy jim tam za to necháte kolem 15 tisíc dolarů. Ne úplně každému přitom Felix Rohner se Sabinou Schärer vyhoví, zvlášť zpočátku, kdy každý nástroj vlastnoručně „podepisovali“ a se zájemcem osobně konzultovali důvod jeho uplatnění, to protože ho lze zároveň využít jako melodický a rytmický nástroj. Jistotu, že si ho odvezete domů zkrátka nemáte a kdyby Švýcaři tušili, komu ho v rámci „popularizace“ hangu na Womadu prodávají, asi by Portico Quartet přišli o klíčový nástroj svého nezaměnitelného zvuku.
„Vloni jsme odjeli do Bernu požádat o přeladění a drobnou úpravu. Poslouchali naši hudbu a věděli, že hraju s paličkami, ale netušil jsem jak hodně je to rozlobí. Ačkoliv byste předpokládali, že mají na rozšíření hangu zájem, není to pravda. Je vůbec nezajímá jestli jste slavní a úspěšní. Podle nich jsme porušili přísná pravidla, která si spojují s duchovní filosofií. Na hang by se mělo hrát pouze prsty a dlaněmi a moji potřebu zesílit ho paličkami chápou jako znesvěcení,“ svěřil se Nick novinářům.
Will Gresford, manažér londýnského klubu Vortex a zároveň labelu Babel s Portico Quartet natočil v roce 2007 desku a doporučil je do Glastonbury. Knee Deep In The North Sea přemosťující jazz s klasikou, západoafrickými vlivy, rockem a dokonce hip hopem pak vyhlásili v Time Out albem roku a přirovnali k Branfordu Marsalisovi na karnevalu.
Hudba Portico Quartet nestojí na introvertní komplikované improvizaci, ale na muzikantské komunikaci. Isle zní sebevědoměji, melodičtěji, zdaleka propracovaněji než přešlé album. Ve spodu s hangem a perkusemi minimalisticky repetitivněji, strukturovaně jako u Nymana, ale dokáže nabrat i rytmickou energii. Vzdálená uhlazenému retru nebo zakukleným freejazovým experimentům, má zvláštně potemnělou atmosféru, v níž kontrabas se saxofonem rozvíjejí barevná atraktivní témata, ve studiu podpořená samply, marimbou, klavírem a smyčcovým kvartetem ( ten na jazzový způsob vlastně připomínají). Není bez zajímavosti, že se Portico Quartet současně s Radiohead zajímají o severský jazz, londýnskou indie kapelu Invisible s kytaristou Dave Okumu a neskrývají obdiv k malijskému hráči na koru Toumani Diabatemu, karibským rytmům a Steve Reichovi.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
