Zuzana Homolová - Lidové balady jsou jako vzácné starožitnosti
17.07.2008 | Na albu Tvojej duši zahynuť nedám zůstává slovenská písničkářka Zuzana Homolá věrná slovenským náladám. Tedy žánru, který od interpreta vyžaduje daleko vnímavější a odlišnější přístup než je u lidových písniček běžné. Velmi zdařilé album vyšlo u firmy Slnko Records a v dosavadní tvorbě Zuzany Homolové představuje nebývalý posun směrem k pestrému a barevnému zvuku, daleko nejenergičtějšímu, co kdy tato významná folkařka použila. Mezi hudebníky, kteří se na nahrávce podíleli najdeme vedle dlouholetého spoluhráče Samo Smetanu překvapivě i Mariana Vargu, člena dua Dlhé Diely Daniela Salontaye nebo Rasťo Andrise ze skupiny Zuzany Mojžíšové.
Mezi vašimi alby vznikají až příliš velké mezery, vždyť to poslední vyšlo před šesti lety. Je to tím, že hledáte materiál, nové uchopení balad nebo je to z vaší strany obyčejný odstup od uspěchaného vydávání?
„Nic z toho, to jen čas tak rychle plyne. Před pár lety se nám se Samom Smetanou, se kterým vystupuji od roku 1998, podařilo získat ve studiu Slovenského rozhlasu frekvence na několik nahrávek se záměrem vydat je tu. Bohužel, sešlo z toho. Oslovili jsme proto několik slovenských vydavatelství a vzešlo z toho Slnko Records. Zbývající skladby jsme dotáčeli vloni v létě.“
Hodně času při přípravě nového projektu vám nepochybně zabere i výběr spolupracovníků. Vladimír Merta, Vlasta Redl a nyní Samo Smetana a Daniel Salontay. Čím vás musí vaši partneři zaujmout, abyste se rozhodla pustit se s nimi do práce.
„Vztah Samo Smetany k lidové hudbě je jednoznačný. Velký znalec a odborník na autentický folklór stejně tak výborný hudebník.To on učinil krok z kruhu ven směrem ke mně. Daniel Salontay, producent dalších nahrávek, je rovněž skvělý muzikant z dua Dlhé Diely, jejichž civilní a minimalistická hudba mě od začátku oslovuje. Proto jsem ho požádala o spolupráci. I Daniel mě vyšel hodně vstříc, protože pro něho se jednalo o naprosto neznámý materiál.“
Kdy za svou hudbu cítíte větší zodpovědnost. Jako výhradní autorka hudby a textů nebo jako zprostředkovatelka zapomenutých písní snažící se o jejich novodobější interpretaci.
„Větší zodpovědnost cítím za vlastní autorské písně, vlastně zhudebněné básně. Jsou daleko osobnější a zrcadlí se v nich více mé pocity. Je ovšem problém s jejich uplatněním, protože koho to dnes zajímá. A co se týče lidovek, zbavuji se u nich s veškeré odpovědnosti a považuji se za pouhou interpretku. Ne, žertuji. Staleté baladické příběhy mají svůj život ověřený časem, jazyk vyhlazený častým používáním, jedná se o ojedinělé starožitnosti. Neustále proto pociťuji strach z toho, že se vůbec opovažuji dotýkat se tak vzácných věcí.“
Dokážete si představit , že by vám při zpěvu balad zněla za zády rocková kapela? Úvodní skladba alba něco takového naznačuje.
„Však také činel ve skladbě Na tej luce už nejednoho posluchače znejistěl. Já, která proklamuji ticho a teď najednou tohle! Mě to ale baví. Nakonec, občas mám příležitost zahrát si s Bandou Sama Smetanu. Jedná se o klasickou cimbálovku s perkusemi. Všichni členové patří mezi mladé folklórní nadšence, ovšem tu hudbu posouvají do jiných, zajímavých poloh. Když hrají se mnou, pochopitelně se krotí, přitvrdit jim ale žádný problém nedělá.“
Podobně jako vznikající anglickou folkrockovou scénu ovlivnila v 60. letech Amerika, vás prý nejvíc oslovila Joan Baez a tím vám nepřímo pomohla určit směr vaší hudební budoucnosti. Vzpomínáte na ta léta ráda? Lidová hudba se tehdy dostávala do širokého povědomí.
„Ta doba pro mne byla určující, začínala jsem tehdy vnímat hudbu jako takovou. Jestliže se ale tehdy zásadně měnil vztah mladé generace k lidové hudbě, tak rozhodně ne u nás. Naopak, pamětníci přece vědí, že všechny povinné akademie a politické oslavy lidovou hudbu zneužívaly. Je to nespravedlivé, ale vztah k lidové hudbě se tehdy vytvářel spíš v negativním směru.“
Jakou hudbou jste se zaobírala než jste začala zpívat lidové písničky a v 60. letech odjela do Francie?
„Před odjezdem jsem se teprve učila hrát na kytaru a zpívala přitom běžné táborákové písničky a samozřejmě ty semaforské. Ale přece, zhudebnila jsem několik básní ze sbírky 52 hořkých balad od Vítězslava Nezvala, kterou mi pod stromeček daroval bratr. Ve Francii jsem se spíš rozhlížela a snažila se něco pochytit od mé sebevědomé americké spolužačky. Před návratem jsem objevila album Guy Béarta, zpívajícího francouzské lidovky v netradičním aranžmá. Opsala jsem si texty, zapamatovala si co nejvíc melodií a doma se ty písničky pokoušela hrát. Magnetofon jsem tehdy totiž neměla.“
Měl jsem tu možnost hovořit s mnoha anglickými interpretkami, které podobně jako vy celá léta listují zaprášenými zpěvníky. Jak Eliza Carthy nebo Kate Rusby mě vysvětlily, že nově uchopit staré balady není žádná sranda. Vybrousit jejich častý patos, vyzmizíkovat z textů archaismus, neponičit jejich nádhernou patinu a přitom docílit toho, aby našly uplatnění i u mladé posluchačské generace to je především věc vkusu zdravého rozumu a především osobního vztahu k této hudbě. Jak je tomu u vás, na rozdíl od nich, které se nechávají doprovázet kapelami spoléháte na minimum prostředků, jak rád říkám, vám stačí obyčejná guma .
„V našem povědomí dodnes existuje spíš jen ta jediná pravá interpretace - ta institucionalizovaná. Z pohledu některých lidovkářů proto bylo moje pojetí jakýmsi zneuctěním. Přesto, dnes už se ledy lámou. Možná i díky výše vzpomínaným dámám, které dokázaly oslovit obrovské publikum.“
Co vás vlastně přivedlo k tomu, že se dnes věnujete výhradně baladám. Jejich interpretace přece patří mezi nejsložitější.
„Zásadní inspirací pro mne byla právě folková vlna, kterou jsem mohla ve Francii vnímat z bezprostřední blízkosti. Učarovala mě skutečnost, že mladí lidé jsou ochotní poslouchat a vnímat banální příběhy z minulosti. Protože jsem studovala slovenský jazyk a literaturu, věděla jsem o domácích bohatých zdrojích a po návratu domů jsem si ve sbírkách začala vyhledávat lidové písničky a zpívala je. To, že jejich interpretace není vůbec lehká jsem si ale uvědomila až později, kdy mě došlo, že do balad se moc nepouštěli ani folkloristé ani běžné na lidovky zaměřené soubory. Navíc se jednalo o neoptimistický, pro režim nevhodný žánr. Když jsem například dostala nabídku z televize, abych pro ně nazpívala několik balad, musela jsem nevhodné verše „přebásnit“. Nikde se nesměla objevit slova jako kostel nebo duše. Balady jsou dlouhé, mají jednoduché melodie, neveselé konce, nabíhá z nich husí kůže a na život nazírají z té obrácené strany. Baví mě je však zpívat. Třeba i z toho důvodu, že se jim moc lidí nevěnuje a mě ze zásady zajímá dělat to, co nedělají všichni okolo. Balady jsou tajemné a mystické, strohý děj bez složitých podrobností má rychlý spád. A skoro nikdy se nedovíš, proč k tomu příběhu vlastně došlo.“
Na album jste zařadila i maďarské balady. Je to znamení toho, že byste se pro příště mohla vydat ještě dál za hranice. Fascinuje vás nějaká evropská tradice natolik, že byste se pokusila do ní proniknout? Například Severská? Nebo máte ráda spíš sluníčko a dejme tomu Středomoří?
„Ty maďarské balady pocházejí z knihy sběratele, který je zaznamenal ve slovenské komunitě v Maďarsku. Slováci tam přišli asi před dvěma sty lety a lidová hudba se mezi nimi zachovala dodnes svou archaickou podobu. Ovšem výlet za hranice do budoucna nevylučuji, minimálně za ty české. Slunce mám ráda, ale temperament mám spíš severský.“
Tentokrát s vámi spolupracovala řada hudebníků, zní tu arabská loutna oud, mandolíny, perkuse, gajdy, elektrické kytary, dokonce i fagot. Dohromady to zní velmi barevně, plasticky, objevně. To byl záměr?
„Bavilo nás vytvářet různě barevné zvuky. A co jsme si vymysleli, to jsme tam dali. Přišlo nám to zajímavé. Muzikanti byli skvělí, řekla bych přímo nadšení. Marián Varga se například nechal přemluvit a své příspěvky nahrál doma na vlastním počítači. Vůbec mám dojem, jakoby se mě to natáčení ani tolik netýkalo, pouze cítím zadostiučinění, že se nám podařilo dát dohromady tolik příjemných věcí. Hudebníky, kteří se možná poprvé setkali z baladami, výtvarnici Máriu Rojkovou s krásnými ilustracemi, samotné texty a překlady balad a animovaný film mé studentky.“
Doprovázíte se na kytaru, jako většina folkařů z 60. let. Nepřemýšlela jste ale někdy nad tím, že byste k těm lidovkám uchopila do rukou i jiný nástroj.
„To by vyžadovalo hodně sebedisciplíny naučit se hrát na jiný nástroj. Zatím to řeším tak, že zpívám bez kytary a nebo si pomáhám nejrůznějšími chrastítky, bubníky, zvonky či kalimbou.“
I přes přítomnost mnoha vyjímečných hostů si vaše práce nadále zachovává specifický, řekněme alternativnější a na česko-slovenské scéně ojedinělý ráz. Což je skvělé, alb, která se po vzoru úspěchu Čechomoru vrhla například na moravskou lidovou hudbu v posledních letech vyrostlo jak hub po dešti. Bohužel mnozí hudebníci jdou tou nejjednodušší cestou. Taková alba se pak podobají jako vejce vejci a nic nového do vývoje lidové hudby nepřinášejí. Sledujete naši scénu a jaký na ni máte názor?
„Upřímně řečeno, moc informací o vaší scéně nemám, ale tuším, o čem je řeč. A nezapomeňte ještě na to, že přitom všem musíte naplňovat kritérium zábavnosti, vtipnosti, tanečnosti. Zkrátka.není to jednoduché být originální.“
Na své webové stránce píšete: Je to pokorný, nehanebný, novátorský, starinou zaváňajúci, láskavý a krutý pohľad na seba, na to čo bolo a čo by mohlo byť. Proč krutý pohled na sebe? Upřímně řečeno zažil jsem vás na koncertě mnohokrát a nepřijde mi, že byste k sobě musela být tak kritická. Nebo jak tomu mám rozumět?
„To neberte vážně, myslím, že jsme to mysleli tak, že se na sebe díváme universální optikou balad., tedy že představují naši současnost, stejně, jako jí představovaly u našich předchůdců.“
(2008)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
