Tomáš Kočko - Tradiční hudba funguje na stejných principech jako pop
17.07.2008 | World music představuje soundtrack globalizace. Ve world music se přitom ale víc než hudba skrývají mechanismy jejího vzniku. Staré jak lidstvo samo. To co si ještě nedávno dokázal málokdo představit, dnes, stejně jako kdysi, dostává smysl. Také u Tomáše Kočko.
Hudba cestuje a jestliže dříve trvalo léta než se po kupeckých stezkách nebo s námořníky přesunula z kontinentu na kontinent, v současnosti je to díky internetu a letecké dopravě otázka mžiku. Pomáhají zrodu kuriózních, na první poslech nesourodých, kulturně vzdálených hudebních vzplanutí, ze kterých není na první poslech patrné, mají-li vůbec smysl, natož potenciál přežít a položit základ čemusi novému. Zajímavé na tom je, že dříve se tím nikdo nezabýval, hudebníci i jejich publikum nechávali věcem volný průběh. A tak vzniklo tango, portugalské fado, zpěvy qawwali nebo brazilská bossa nova. Zato dnešní milovníci starých pořádků si při novodobých mixech rvou vlasy – vždyť to je proti vší přirozenosti! – a dovolávají se všech svatých, aby zasáhli proti tomu, když Tomáš Kočko k cimbálu dosadí arabský buben darbouku s tamburínami a indický sitar. On moravskou lidovou hudbu nevnímá jako dogma a má-li pocit, že mezi doom metalem skupiny Silent Stream of Godless Elegy a vesnickými baladami existují souvislosti, bez váhání je pobratří, s vědomím, že to pěkně schytá. Nové album Poplór Kočkovi věrní dokonce považují za bohapustou recesi a někteří rovnou křičí: “Kočko je mrtev!.“ A co se vlastně stalo? Nic, za co by se mělo střílet. Tomáš se pouze se sympatickým nadhledem a bez piety pokusil věčnou a nesmyslnou akademickou debatu nad tím co se smí a nesmí vyřešit subjektivně upravenými lidovkami s využitím zatracovaného popmusicového klišé. Vedle dlouho neslyšené hravosti a radostně bouřících muzikantů obsahuje Poplór spoustu podtextu. Jen tak mezi tancem například vybízí k úvaze o nutnosti ostře vymezených hranic mezi popmusic a starobylou tradicí. Puritáni obávající se hanobení kulturního dědictví a jeho laciného napodobování je vystavěli a stráží i jinde ve světě, nejen u nás. Ti především by měli Poplór s Tomášem vyhecovanou třicítkou hudebníků a zpěváků poslouchat. V melodicky chytlavých lidovkách posbíraných napříč Velkomoravskou říší vykřesali i bez syntezátorů a samplů čerstvou jiskru, rozbušili jejich duše, vrátili do nich církví zapovězené bubny a tím i původní napětí.
Gratuluji k odvaze nastavit všem hnidopichům a přechytralým muzikologům zrcadlo, které tak „hezky ukazuje“. Myslím, že se ti báječně podařilo nabourat takovou tu obecnou představu o „zmodernizovaném folklóru“ reprezentovanou Čechomorem s početným davem jeho epigonů a vyčúraných zlatokopů. Ale přesto, kdo ti tu kacířskou myšlenku vlastně vnukl? Jako, že hranice mezi žánry postrádají smyslu? Chápu to dobře, že hudba je jen a pouze jedna?
„Od naší poslední desky Do tanca! jsem měl tři roky na přemýšlení o muzice. Věnoval jsem se jiným hudebním projektům ( Těšínské niebo, Ondraszek, Osamělí) a i ty mě v lecčems nakoply a někam posunuly. Také kolegové z žánru i mimo něj vyjádřili na svých nahrávkách své názory i „nicnázory“ a recenzenti s hudebními publicisty to zhodnotili, popsali, zkritizovali, glorifikovali či zatratili A já poslouchal a přemýšlel. Chvílemi mě někteří fakt vytáčeli, chvílemi jsem si říkal sláva nazdar, jsou tady i normální lidi! Myšlenku mi pak vnuknul zřejmě slovanský bůh Veles – patron všech igriců ( středověcí zpěváci, tanečníci a vypravěči pijící svou svobodomyslností krev církvi pozn. J.M.)“
Je ti jasné, že budeš osočen z toho, že nadbíháš posluchačskému davu? Už ten název! Poplór. Mimochodem takřka geniální.
„Když jsem Poplór připravoval, věděl jsem, že to mnozí nezkousnou a navždy mě zatratí (což se i stalo – „Kočko je mrtev!“, volají), a že tu desku pochopí tak, že jsem podlehl komerci. Jen jsem nevěděl – a to mě zajímalo – jaký bude poměr těch, kteří ne a kteří ano a proč.“
V souvislosti s neustálým rejpáním tradicionalistů a přísahačů na neposkvrněnou tradici se ptám: vysvětlí jim už konečně někdo, že i oni, když se ty písničky od svých dědů učili, je propletli vlastními ozdůbkami, přehrávali ji často po svém, tudíž subjektivně modernizovali. A můžeme my sakra za to, že máme k dispozici elektrické kytary, cimbalistu Dalibora Štrunce a vnímáme hudební dědictví optikou 21. století?
„Ba, ba. Horňácká muzika, která je u nás považována za tu nejtradičnější tradiční hudbu se také dělí na tu, která byla před Jožkou Kubíkem a tu po něm. A proč? Vnesl do ní nové ozdoby, obohatil ji, hrál po své. Už se asi opakuju, ale dokladem vývoje lidové hudby je pro mě dechovka. Tenkrát měli trumpety a heligón a potřebu hrát jednoduše, tanečně a líbivě, dnes máme zmíněné elektrické kytary a Dalibora Štrunce a chceme otevřít diskusi na téma tradiční hudba, folklór a folklórismus.“
Vzpomněl jsem si na konec 70. let, kdy v hudebním magazínu Melodie probíhala urputná diskuse ohledně průniku tradiční hudby do popmusic. Proti respektovanému hlasovému odborníkovi Leo Jehnemu se tehdy postavil Hutka, Burian aj. aby se mu pokusili vyvrátit názor, že „popmusic nemůže být něco, co po muzikantské stránce přináší už ověřená hudební dílka (myšlena tradiční lidová hudba) minulosti nebo co jejich postupy jen napodobuje“. Hutka oponoval zhruba tím, co si dnes myslíš ty, tedy, že popmusic vyjadřuje stav současné lidovosti. Jako by jsi na tu debatu po letech navázal, když jsi se rozhodl hledat vztahy mezi tradiční hudbou a popmusic. Na co jsi přišel?
„Nijakou definici jsem zatím nevymyslel, ale došel jsem k tomu, že lidová hudba stará (tzv. folklór), fungovala na stejných principech jako funguje lidová hudba nová (tzv. popmusic). A že je pro mě jedno jestli slovo „lid“ napíšu latinsky (pop) nebo anglicky (folk). Proto se taky naše deska jmenuje Poplór.“
Na tvých stránkách jsem si přečetl spoustu názorů obyčejných – a nejupřímnějších – posluchačů a místy se bavil. Dokonce, a to zní zajímavě, je Poplór považován za recesi. Co tomu říkáš?
„Já se tím průběžně bavím. Je to úžasná věc tenhle internet. Uděláš muziku, fanoušci tě pošlou do háje, nebo naopak pochválí a někteří osvícení také napíšou proč. To mě zajímá. Chci vědět jak o mojí muzice přemýšlejí. Jestli to co vymyslím a vložím do hudby oni pochopí. Je to dialog. A naše nová deska k dialogu vybízí. Touhle deskou jej chci vyprovokovat. Možná je místy přidrzlá a místy si dělám z některých hudebních postupů šprťouchlata, ale recese to není. Myslím to vážně.“
Na albu s tebou hraje spousta muzikantů. Jaké byly jejich reakce, když jsi jim představil svou koncepci? Vycházel z toho i tvůj výběr spolupracovníků?
„Tož, jak to říct. Mými hosty byli muzikanti z různých žánrů, ne všichni přemýšlejí o muzice globálně, ne všichni to vidí stejně jako já. Nicméně mě berou jako muzikanta a důvěřují tomu co dělám. Každý rád zahrál tu konkrétní muziku, kterou jsem po něm chtěl a na objasňování koncepce tak nějak nezbyl čas. Tuhle desku jsem dělal nejdéle ze všech, které jsem kdy natočil. Koncepci jsem si nechal víceméně pro sebe a pár zasvěcených a ti reagovali většinou stejně: ufff, držíme Ti palce ať ta deska drží po kupě. A bylo to třeba. Se stejnou obavou jsem do toho šel i já.“
Jedná se o tvé aranže lidovek. Bylo těžké vybrat z toho či onoho východoevropského regionu jednu jedinou písničku? Musela nějakým způsobem splňovat nějaké zadání?
„Musela mě něčím oslovit. Musel jsem mít jistotu, že vím co s ní a jak na ni. Jo, a musela být slovanská a z kulturního prostoru Velké Moravy.“
Máš pocit, že citace Smetany ve skladbě Česká nás nejlépe charakterizuje? Lze v tom shledávat skrytý podtext, jakože Smetana lidovou hudbu nasával co to šlo?
„Ano, Smetana je pro mě esencí hledání české tradiční hudby. Člověk, který byl vychován v německém kulturním prostředí a v dospělém věku začal v sobě střádat střípky svého češství. Podle toho jeho muzika vypadá. Je dobrá, ale nejlépe to vynikne ve srovnání Smetana -Dvořák. Čeští muzikanti, kteří by rádi navázali na svou tradiční hudbu si myslím mají, stejný, či podobný problém. Dvořák je výjimka potvrzující pravidlo. V jedné takové pěkné české lidovce zní: „Hojdidlá, hojdidlá, německý povidla, hojdidlá, hojdidlá, českej koláč“.To je přesné.“
V Moravské, jsi podle mého sympaticky oddémonizoval její hutkovskou utrápenost.
„Hutka je zpívající textař. Obsah je pro něj alfou omegou. Pro větší srozumitelnost (sic!) dokonce moravské texty počešťoval. Mě ale zajímá i rytmická a hudební hodnota textu a jeho emoční náboj, který lze vyjádřit jedině hudbou. Proto miluju dialekty. Nabízejí širší škálu hudby. V tom jsem janáčkovec!.“
Na albu zpívá Ivana Vaňková. Jedná se o Anitu z brněnské West Side Story? To je panečku hlas! Zpívala už někdy podobnou muziku?
„Je to ona. Ivanka je Rusínka. Odmala vyrůstala v těsném kontaktu s pravoslavnými liturgickými zpěvy a lidovou písní svého regionu. Neznám lepší interpretku, která by tak ústrojně dovedla spojit smysl pro dramatičnost písně s folklórní zkušeností.“
Kde leží vlastně rodiště Severské?
„Pobřeží Baltu. Pomoří. Pomezí Slovanů a Vikingů.“
V Pohanské jsi se spojil celkem logicky se zpěvačkou Hanou Nogolovou a kytaristou Radkem Hajdou ze skupiny Silent Stream. of Godless Elegy. Ty kytary jsi mu napsal ty nebo je nechal na něm? A chtělo se Hance do češtiny?
„Co se týče češtiny, je Hanka z oboru. Učí ji na střední škole. Možná proto, než blbé texty, které „nejdou do huby“, raději zpívá v angličtině. Ale zrovna včera jsme na Masters of Rock pokřtili EP Osamělí, kde jsou jak texty české tak výtečné texty polské a vše bez problémů. A možná, že současnému soundu kapely ty slovanské texty sluší víc. Kytary jsem vymyslel s akustikou a pak to s Radkem předělával pro elektriku. Pak jsme ještě ve studiu hledali správný zvuk – jelikož, ač se to nezdá, aby nařvané kytary příjemně vrněly a zároveň tlačily, je šílená alchymie.“
Když jsme spolu na festivale v Kuřimi mluvili, zajímal jsem se o to, zda budeš na koncertech používat halfplayback, protože takovou muzikantskou partu by asi nikdo nezaplatil. Přesto, nechceš to alespoň na pár koncertů zkusit? Nepochybuji, že by šlo o událost. Myslím, že byste se na pódium všichni sakra odvázali. Jestli si pamatuješ, Donal Lunny takhle dokopal s šedesáti muzikanty na pódium Dan Ar Braze a byla z toho událost roku. A to jejich živé CD!
„Chuť by byla. Třeba se nějaké penízky seženou a koncert bude. Zatím plánujeme udělat společné hraní se Silent Stream. of Godless Elegy v unplugged složení plus cimbálová muzika Slovácko a Tomáš Kočko & ORCHESTR. Muzikanti se budou ve všech třech kapelách vzájemně proplétat a mohla by vzniknout pravá muzikantská pohoda.“
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
