Tomáš Kočko - Morava jak sviňa
25.07.2008 | Tam kde se kdysi po spolupráci s Hradišťanem a Zuzanou Homolovou Vlasta Redl zastavil, Tomáš Kočko pokračuje. A míří ještě dál. Moravskou lidovou hudbu uvádí do nových, často šokujících souvislostí, aniž by jen na okamžik zapochyboval, že na to má shůry požehnáno, že to vyvěrá z její podstaty a historie.
Za své znamenité a v mnoha směrech nadčasové album Do Tanca! si získal úctu domácích i zahraničních odborníků a veřejnosti. V loňském roce vyprodukoval a argumenty zaštítil spojení respektované doometalové skupiny Silent Stream of Godless Elegy s moravskou cimbálovkou Radošov a výsledným albem Relic Dances naznačil nové možnosti world music v Čechách.
Předpoklad rodičů, aby se upsal klasické hudbě přestal vycházet, když se mladý Tomáš Kočko při svých vandrech po Beskydech postupně seznamoval s lidovou hudbou. Později sice vystudoval operní režii, ale stále víc času trávil v zámeckém archívu v rodném Frýdku-Místku. Petr Ulrych ho za čas seznámil s rožnovským básníkem Ladislavem Nezdařilem a jeho vztah k lidové hudbě propukl v celé šíři. Sám pro sebe ji začal studovat, stejně tak dějiny Moravy a Slovanů. Na rozdíl od muzikantů nechávajících se pohodlně nést trendovou vlnou zájmu o lidovky a world music, patří Tomáš Kočko se svými znalostmi a povědomím o lidové kultuře k těm nejpřemýšlivějším vizionářům.
Vloni v Těšínském divadle zaranžoval a hudebně zrežíroval představení Těšínské niebo poskládané z písniček Jaromíra Nohavici a nyní dokončuje hudbu ke hře Ondraszek – pan Łysej góry.
Když poslouchám vaše Do tanca, alba Kapely ze wsi Warszawa či Chorvata Mojmira Novakoviče, nutí mě to přemýšlet nad úlohou bubnů v tradiční hudbě. Nad tím, proč katolická církev bubny z evropské hudby vymítila. Existuje sice vysvětlení, že rytmů pocházejících až z pohanských dob měla panickou hrůzu a zvuk bubnů považovala za magii, kterou nebyla schopna ukočírovat. Máte vy sám nějakou teorii, proč ze středoevropské a nejvíc snad ze slovanské tradiční hudby bubny vymizely?
„Tak to by mě taky zajímalo…Nejspíš to opravdu bude souviset s církví. Nevím, jak je na tom tradiční hudba germánských národů, ale, když pominu dechovku, bicí nástroje v tradiční hudbě Slovanů chybí. V pravoslavném Bulharsku mají sice typan, ale ten je asi reliktem tureckého vlivu. Litva byla nejdéle pohanským evropským státem (tuším do 16. stol.) takže tam by se něco najít mohlo. V souvislosti s tím: běloruská kapela Osimira, která údajně hraje staroslovanskou hudbu používá zvláštní typ kotlů. Když o tom tak přemýšlím, nevěřím, že by naši předkové při muzice nehráli na nějaké perkusní nástroje. V Beskydech se používá tzv. dřizg. Hůl s kovovými očky, které chřestí, když se s dřizgem bouchá do prkenné podlahy. Ta tendence ke zvýraznění rytmu tedy byla a je. Ovšem bubny vyloženě chybí. To není samo sebou.Teď se mi vybavil fejeton L. Janáčka o tom jak jej od mala, coby chrámového zpěváčka na Hukvaldech, fascinovaly „tympani“ a toužil si pořádně bouchnout.“
Výše zmíněné kapely a koneckonců i vy sám jste po staletích bubny do moravské, polské a chorvatské tradiční hudby vrátili a nabourali tak převládající přesvědčení, že stojí a padají především s melodiemi a ústřední roli v ní hrají housle, flétny, píšťaly. Navíc jste dokázali, že bubny do ní patří, pomáhají z ní odstranit jistou načinčanost a vrací jí její syrovou, přírodní podobu. Proč jste se do toho pustil? I když kdysi jste prohlásil, že moravská hudba je velmi bohatá na rytmy.
„Nebylo to tak, že bych si jednoho dne řekl: „Tož, dám ty bubny do naší muziky, beztak tam patří.“ Prostě jsem pocítil potřebu zvýraznit a podtrhnout rytmus (který je v moravských lidových písních opravdu bohatý), náladu, či smysl té které písničky. Perkuse nemám v každé skladbě. Není to automatická součást mojí hudby – byť je podstatná a výrazná. Nemám rád ten druh prvoplánovanosti v muzice, kdy se míchají hrušky s pomeranči jen pro to míchání. Byť to třeba může být právě „in“ a třeba se i zadaří a hodí to zajímavou chuť. Na druhou stranu, je v pořádku, že se muzika chce líbit. Ostatně, tenhle systém vymysleli už cikánští muzikanti, kteří při svém kočování utvářeli to, čemu dnes říkáme world music. Vidím (slyším) ale rozdíl mezi chtít se líbit a podbízet se."
Irský bodhran se na západě Irska používal odnepaměti. Ale pouze jenom v tamních regionech. Pak se objevil Seán O´Riada, geniální novodobý renovátor irské tradiční hudby a dnes si jí bez něj nelze ani představit. To bylo někdy před padesáti lety. Po něm přišel Donal Lunny a rozhodl se jít ještě dál, protože prý v irské hudbě slyšel dokonce i jazzové synkopy. To že dnes většina ostrovních folkrockových kapel používá rockové bicí je jeho zásluha. On je tam prostě slyšel. Myslíte, že něco takového může potkat i moravské lidovky, že se do ní podobnou cestou vrátí bubny? A nemám tím samozřejmě na mysli běžný folkrock třeba Čechomoru a jeho klonů.
„No, v podstatě už byly „vráceny“. Dechovka je také lidová hudba. Vy ale asi myslíte rytmiku jiného druhu, že? Jsem přesvědčen o tom, že teď je k tomu ta nejlepší příležitost. V dobách státního folklórismu, kdy si komunisti uzurpovali (kromě jiného) i právo mluvit o tom co je a není správný folklór, to možné nebylo. Byla to úplně pokroucená doba a, i když na jedné straně nelze upřít státnímu folklórismu jistá pozitiva, nadělal mnoho zlého. K těm klonům – na jedné straně mám radost, že vzniká tolik kapel které se zajímají o tradiční hudbu (byť je to trend) a snaží se na ni podívat z jiného úhlu (vycházím z toho, že s kvantitou je větší šance na kvalitu), ale na druhou stranu mě rmoutí jejich nízká muzikantská úroveň. Bohužel zhusta provozují elektrickou dechovku, nedokážou se odpoutat od své „bum čvách“ bigbítové minulosti a tak se točí v bludném kruhu, který tady funguje už od dob Bukanýrů. Lámu si hlavu co se s námi stalo, že naši předkové byli schopni poslouchat a provozovat hudbu s nepravidelnými rytmy, s proměnlivou tonalitou, tančit složité tance a dnes čím jednodušeji, tím lépe a úspěšněji. . A pokud jde o hlasy varující před przněním lidové hudby a vytvářením „pseudolidovek“ či „pseudofolklóru“, ty se ozývají povětšinou z Prahy, z kruhů, které jako správný přístup k tradiční písni označují muziku Pavla Lohonky Žalmana.“
Spousta lidí vnímá world music jako módní trend, aniž by si uvědomovali, že se vlastně obloukem vracíme někam na začátek, kdy se hudební tradice nejrůznějších kultur na kupeckých stezkách, v přístavech, při stěhování národů a států běžně míchaly. Dnes, kdy hudebníci opět nerespektují státní a kulturní hranice vznikají nahrávky, na které mnozí koukají s despektem, mají je za vykonstruované. To je ale přece blbost, chovají se pouze tak, jako jejich předci.
„Módní trend to je. A já z něj mám radost. Připadá mi přirozenější a nebojím se užít slov „správnější a přínosnější“ než módní trendy let minulých u nás v podobě country music. Vidím v něm šanci pro moravskou hudbu. Možná jsem úzkoprse provinciální, ale chtěl bych, a neskromně se na tom chci podílet, aby se moravská muzika dostala tam, kde je muzika irská. Chci být jedním z Paddy Moloneyů moravské hudby.“
Na albu Relic Dances jste dokázal, že novodobý bigbít si také nikdo nevycucal z prstu. Přestože má své hluboké kořeny v blues, postupně nasál i evropskou gotikou a barokem, Vy jste ale jeden z prvních co postavil do přímé souvislosti doometalovou těžkou, až depresivní dramatičnost s dávnými moravskými syrovými baladami. To přece má svou logiku! Jak vás to napadlo?
„Já to prostě vidím tak, že moravská tradiční hudba je jeden velký ranec, na který když se podívám z pohledu kategorií dnešní populární hudby tak vidím, že obsahuje všechny její žánry. Najdete tu ucajdaný „televizní pop“ i brutální a syrové „metalové balady“, blues, rock, jazz, „dechovku“. Hudbu definuji podle jejího obsahu a tak mi přišlo logické, že to čím je charakteristický doom metal (smutek, beznaděj, osudovost, dramatičnost, syrovost…) lze spojit s tím čím zní moravská balada (smutek, beznaděj, osudovost, dramatičnost, syrovost…). Že obě moravské kapely – Silent Stream of Godless Elegy i Radošov mohou vyprávět stejný příběh nejen odděleně, ale i společně a navíc se vzájemně doplňovat.“
Moravská tradiční hudba, tak jak ji dnes známe a vnímáme není zas tak stará, respektive ta, které se dává přednost. Vždyť například cimbál se v ní natrvalo prý zakotvil před necelými sto padesáti lety. Jura Pavlica se už několikrát pokusil vydat se ještě hlouběji do historie. Nechystáte se na něco podobného? Zamířit ještě dál do pohanských dob, kdy se zpívalo myslím úplně jinak, kdy při chórusech musel běhat mráz po zádech. Kapela ze wsi Warszawa vrátila na scénu například tzv. bílý zpěv starých pastýřů. Lze něco takového vystopovat třeba na Valašsku?
„Cimbál je u nás už od 15. století. Před příchodem „pedálového cimbálu“ se hrávalo na jednoduchý cimbál, který se zavěšoval na krk. Na Valašsku to byl tzv. břuchál. Biały śpiew je prostě souhrnný název pro jakékoli neškolené přirozené a spíše tedy exponované folklórní zpívání. Poláci, protože jiný tak výrazně archaický folklórní region nemají, jím myslí zpěv svých góralu, obyvatel, povětšinou pastevců, Karpat. Takže jím může být tzv. helokání (helokanie) stejně jako zpívání u muziky. U nás v Karpatii, ale i na jižní Moravě na Dolňácku je tedy „bíleho zpěvu“ nepřeberně druhů a barev. Osobně doporučuji poslouchat zpěváky z Horňácka. Ale pokud chcete slyšet ten opravdu autentický archaický bílý zpěv, pusťte si nahrávky, které pořídil L. Janáček a nedávno v remasterované podobě vydalo vydavatelství Gnosis.“
Vpád elektroniky do tradiční hudby už jinde ve světě berou jako něco normálního. Nás to teprve čeká. Nechce se vám do toho vlétnout jako prvnímu? Čechomor sice skrze svůj folkrock přitáhl k moravským lidovkám nebývalou pozornost, ovšem těžko říct, co se od něho dá čekat dál. V Anglii, ale například Jim Moray vzal ty nejznámější lidovky a napustil je jazzem, velkoorchestrálností, elektronikou a všem spadla čelist. Geniální, bohužel nedávno zesnulý Skot Martyn Bennett k elektronice navíc přidal hardcore techno a také mu všichni tleskali. Jaký na to máte názor vy, který dáváte přednost akustice.
„Víte, asi do toho určitě někdo vlítne i u nás a sklidí za to ovace, že jako byl první. Mě tyhle ty „levné body“ moc nelákají. Udělám to ve chvíli, kdy budu mít pocit, že jo, teď se mi chce a vím co od toho chci. Nestavím se ze zásady proti nijaké fúzi či ovlivnění, protože stejně - viz. moje teorie o jednom velkém ranci - ale…no, v podstatě o tom mluvím furt do kola…prvoplánovost, tendenčnost…atd. Naše poslední CD Do tanca! je zralé k použití samplů a tanečních rytmů. A v podstatě když budu mít k dispozici člověka s mašinkama, zítra se může začít připravovat album „Do tanca! – dance remix“. A myslím, že by aj bylo dobré. Ale taky mě to třeba zláká až za pět let, kdy už taková muzika bude pasé. Na druhou stranu, Bach vlastně také skládal muziku, která v jeho době už byla dávno mimo trend. Takže jsem v klidu. Zatím mě baví ukazovat, že to co umí rockeři či technaři pomocí elektřiny, dokážu já díky aranžím a nasazení taky. A navíc s muzikou, která je od nás a naše.“
Chápu vás. Když jsem měl možnost mluvit se spoustou muzikantů z Irska, Skotska, Anglie a Bretaně, hlavně ti mladí mě na otázku, proč dávají přednost akustickým nástrojům odpovídali, že pomocí nich dokáží daleko víc vyjádřit svůj vztah k tradiční hudbě. Docela jsem je pak na koncertech chápal, nicméně oni na ty nástroje hráli úplně jinak než jejich předchůdci. Energičtěji, odvázaněji, nebáli se jazzování a prvků, které se z běžného hraní tradice vymykají.
„Naprostý souhlas. Hřebík na hlavičku.“
Odvaha, která českým muzikantům co se týče používání cizích nástrojů nechybí, končí ale tam, kde začínají podle nich hranice nebezpečného experimentu. Mám tím na mysli, že se rovněž ještě nikdo nepokusil ve vetší míře smíchat moravanství se vzdálenými kulturami. Jirka Plocek to načal u Teagrassu s bluegrassem a klezmerem a Jura Pavlica (daleko opatrněji) s Jihoafričany a klaplo jim to. Myslíte si, že by se tak rozdílné kultury jako je naše Morava a Afrika mohly i minout?
„Tohle je tak složitá věc, že nevím co vám mám v krátkosti odpovědět. Mně, kupříkladu, baví pohybovat se v mantinelech. Zhusta to jsou mantinely, které si sám vymezím. Možná tím, že jsem z pod Beskyd a modravý mantinel předních hor je součástí mého života. Je to o mantinelech v každém z nás. Člověk má potřebu na jedné straně mantinely bořit a na druhé je vytvářet. Z muziky Teagrassu nebo Jury s Jihoafričanem nemám pocit, že něco „klaplo“. Ale, je to samozřejmě věc vkusu, názoru a hlavně těch mantinelů. No a k Africe – osobně cítím daleko větší spřízněnost s černošskou, či arabskou muzikou než třeba s čínskou či japonskou. Ale v téhle oblasti jsem pramalým znalcem, takže vše může být úplně jinak. Mám doma nahrávku Ayuba Ogady z Keni, vydal ji u Petera Gabriela a to je Morava jak sviňa! Z fleku bych s ním zahrál“
Poslouchejte to mě zajímá! Jak musí být posluchač naladěn aby ve hře na tradiční keňskou loutnu naytiti a v tamních tancích slyší ozvěny Moravy? Je to intuice, shoda náhod vycházející z rozpoložení nebo přímo oříšek pro etnomuzikology?
„No, nesmíte mně hned chytat za slovo...Ne každá muzika z Afriky mě takhle osloví. A když mě tedy něco osloví, říkám – „kurňa, to je Morava!“. Ale přece jen - když slyším tuhle čistou, prostou muziku doprovázenou pouze na naytiti a cítím za ní tu úžasnou sílu (jako když z obrovské přehrady vytéká jen malý čisťounký pramének vody) svrbí mě mé aranžérské prsty podobně jako u naší moravské muziky…Možná teď řeknu pitomost, ale mám pocit, že archetypy fungují nejen v psychologii. Určitě musí existovat něco jako hudební archetypy – a tady právě cítím spřízněnost s muzikou Ayuba Ogady. Je mi prostě zvláštně blízká.“
Zuzana Mojžíšová mě řekla, že celý život učinkovala ve folklorních souborech, aby nakonec při vlastním etnomuzikologickém výzkumu ve slovenských vesnicích přišla na to, že s folklórem jaký se prezentuje na tak populárních festivalech už nechce mít nic společného. Kluci z Kapely ze wsi Warszawa byli ještě tvrdší: „Když jsme se vrátili z vesnic od stařečků, kteří nám představili tu svou hudbu, bylo nám jasné, že tzv. folklór, jaký se tu podporován státem dosud prezentoval je vlastně svinstvo“. Vy sám jste pak v jednom rozhovoru uvedl, že vás současný stav moravské hudby skličuje, protože jediným výsledkem jejího přerodu směrem k moderní době je dechovka. Jak hodně podle vás bolševici lidovou hudbu zprznili a mnoha generacím vryli do hlav, že jimi povolená a kočírovaná hudba s kroji a uvískanými tanci je náš národní hudební poklad? Já osobně, když slyším slovo folklór, ježí se mi chlupy na těle. Slyším Jožku Černého a cimbálovky v prvomájovém průvodu.
„Je folklór a folklór a navrch ještě folklórismus. Tradice a historie byly vždycky zneužívány či interpretovány v různých dobách jak se komu hodilo. Například fakt, že vůbec můžeme o nějakém moravském folklóru mluvit a dokládat svá tvrzení konkrétními písněmi či popsanými zvyky vděčíme nikoli ústní tradici, ale jistým změnám ve státním aparátu Rakouska – Uherska, potažmo konkrétnímu zájmu tu církevních, tu světských intelektuálů té doby. Mám pocit, že zrovna žijeme v době, kdy můžeme tradiční hudbu a tradice vnímat svobodně a bez ideologických nálepek a mám z toho, upřímně, moc dobrý pocit. Můžeme také rozvíjet debaty tak daleko, že popřeme celý folklór jako totální blud a smyšlenku a mě napadá – je v pořádku aby se vykládaly velké částky ze státních peněz na pořádání folklórních festivalů? Na údržbu skansenů lidové kultury, muzeí, hradů, zámků? Je v pořádku aby se dotovala opera, symfonická tělesa, filmová tvorba a vůbec kultura? Ano? Ne? Proč? Lidová muzika, ač se to nezdá, se stále vyvíjí. Pro mě, bohužel, divným, ale asi logickým, směrem. Hezky to je vidět na Slovensku. Od hudeckých a cimbálových kapel přes dechovku dál ke kapelám jako je Senzus, které produkují cosi jako lidový pop a jsou mezi lidem velmi oblíbené. Obávám se, že na většině Slovenska funguje spíše toto, než dřevní folklór hudeckých kapel či cimbálových muzik. Mám dřevjanku na slovenské straně Beskyd. Jen kousek od moravských hranic. Čím to, že zatímco na moravské straně můžete jít najisto a každou sobotu slyšíte hrát v hospodách některou valašskou cimbálovou muziku, tam buď ticho po pěšině, nebo heligonka. A na otázku co housle a cimbál přišla odpověď: „na tie hrajú cigáni, ale nie tuná …“. Pódiový folklór je něco jako televize Nova. Má právo na život. Chybí ale protiváha. Rezervu vidím ve školství. V rodinách už se lidové písničky náležící k rodné vísce či regionu předávají už jen v těch folklórně nejsilnějších regionech a tak bych uvítal něco jako výuku folklóru. Aby existovalo v povědomí lidí jaký je rozdíl mezi folklórem a líbivým folklórismem. No, vlastně tím vším chci říct, že věty Zuzany Mojžíšové či děcek z Kapely ze wsi Warszawa na mě působí takhle vytržené z kontextu jaksi nepokorně a tendenčně. Tož a poslední věta – obloukem k ranci jménem lidová hudba – míval jsem z Jožky Černého podobné pocity, ale zbavil jsem se toho. Zjistil jsem, že mám tendenci kádrovat co správné je a co ne a to už tady jednou bylo a (kurdebele!) jednou už z toho bludného kruhu musíme vykročit."
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
