Ridina Ahmedová - Škatulkování mé hudby mě přijde zbytečné
14.06.2007 | Ojedinělá hlasová experimentátorka spoléhající výhradně na svůj hlas a přístroj Boss Loopstation umožňující na sebe vrstvit libovolný počet vokálních linek, které do něho Ridina postupně nazpívává. Používá ho na koncertech a natočila přes něho debutové album Hlasem.
Ahmedové bezeslovná, melodicky nápaditá, spontánní a pestrá vokální hudba nevychází z jednoho stylu či žánru. Naopak, pozorný posluchač v ní nalezne ozvěny prakticky čehokoliv nebo je alespoň podvědomě vytuší, i když nejblíže má zpěvačka k jazzu, hymnickému gospelu a africkým hlasům. Ridina Ahmedová se narodila v Praze súdánskému otci a české matce. Deset let pak prožila v multikulturním prostředí alžírského přístavu Oran. V Čechách spolupracovala s jazzovým triem, skupinou Floex, podílela se na hudbě k filmům Pusinky, Fimfárům nebo Vaterland a skládá rovněž pro divadlo Alfred ve dvoře. Vlastní představení Hlasokraj s videoprojekcí ji na české hudební scéně získalo značný respekt. Když na jaře v Praze vystupovala světově proslulá norská zpěvačka Mari Boine, otevírala Ridina Ahmedová její koncert.
Mari Boine tvrdí, že její koncert musí publikum uvést do extáze. Dostala vás?
„Ten večer byl pro mě dost zvláštní. Předně, jednalo se o první koncert od porodu mého syna, takže mě přepadávala tréma, protože jsem mnoho týdnů předtím měla jiné starosti něž se rozezpívávat a cvičit, ale hlavně – byla jsem poprvé pryč od syna. Bylo mu jenom něco málo přes šest týdnů a já vůbec neplánovala takhle brzo koncertovat. Ovšem zahrát si na jednom pódiu s Mari Boine, to nešlo odmítnout! Nicméně jsem pořád myslela na Metoděje a byla duší napůl jinde. Jinak šlo o krásný koncert a já se chvílemi odlepovala od země.“
Jak zlomový byl pro vás okamžik, když jste se setkala s přístrojem umožňující vám na sebe vrstvit hlasy? Přijde mě, že kdyby neexistoval, musela byste si ho zřejmě vymyslet, natolik je s vaší současnou tvorbou pevně svázaný.
„Já o té možnosti vrstvit přes sebe svoje hlasy snila ještě dřív, než jsem zjistila, že se něco takového skutečně vyrábí a prodává. Už docela dlouhou dobu jsem si zkoušela nazpívávat několik stop. Vždycky jsem něco nahrála na diktafon, pak strčila kazetu do věže a k tomu, co šlo z beden na diktafon nahrávala druhý hlas. Zvuková kvalita byla samozřejmě úplně příšerná. Pak jsem začala zkoumat, jestli by to nešlo nějak lépe a asi před pěti lety objevila ten přístroj. Je fakt, že zpívat si takhle vícehlasy vnímám jako velmi přirozenou věc.“
V Čechách je váš hlasový projekt ojedinělý. A co ve světě? Našla byste nějakého kolegu či kolegyni?
„Myslím si, že je to pouze otázka času, kdy se i v Čechách objeví další zpěvák využívající tuhle krabičku. Už jen kolik jsem zodpověděla mailů od lidí, co by si ho také rádi pořídili. Mohla bych si klidně přivydělávat jako agent výrobce. A navíc – sice tady není zpěvák, který se vyloženě profiluje prostřednictvím smyček svého hlasu, ale pokud vím, používá efekt například perkusista Miloš Dvořáček, střídavě vrstvící perkusivní nástroje se zpěvem. Jediným zahraničním muzikantem, kterého jsem slyšela naživo takhle zpívat, je Vinx, bývalý člen tria Jungle Funk. Přijel úplně sám do pražského Lucerna Music baru a já potom hodinu a půl nevyšla z úžasu. Pro mě se jednalo o jeden z nejsilnějších hudebních zážitků v životě vůbec. Pak si ale třeba taky vzpomínám, jaké nádherné smyčky vytvářel kontrabasista z doprovodné skupiny saxofonisty Jana Garbareka. Myslím si, že ve světě je to běžný způsob práce.“
Vaše hudba nevychází z jednoho stylu či žánru, přesto, zdá se, máte blízko ke gospelu. Souhlasí?
„Gospel miluji odjakživa, jazzem jsem také prošla. Oba dva žánry, spolu ještě se soulem a africkou a arabskou hudbou, pouštěl hodně doma táta. Máma zase poslouchala šanson, klasiku, divadlo Semafor, Voskovce a Wericha. Jaké různé vlivy v mé hudbě lidé slyší mě zajímá a fascinuje, už jsem se totiž dozvěděla leccos. Tvořím dost instinktivně, rozhodně se nesnažím vědomě vkládat prvky nějakých stylů. Sama nevím, z jakých etnických pramenů čerpám. Ostatně mám smíšený původ (táta Súdánec, máma napůl Češka s německými předky, napůl ruská Židovka) , takže tyhle věci beru jako něco co se ani rozkrýt nedá. Ale ani nemám potřebu to zkoumat. Třeba by moje hudba byla stejná, kdybych byla Jana Nováková z Berouna. To nikdy nezjistím. Přijde mi to škatulkování úplně zbytečné. Myslím že moje hudba jde dost mimo kategorie. Když si přečtu recenze, někdo mojí hudbu popisuje jako world music, jiný jako odnož jazzu, další jako alternativu. Neztotožňuji se ani s jednou kategorií.“
Mládí jste prožila v Africe, konkrétně v alžírském přístavu Oran. Vedle toho, že se v minulosti stal rodištěm stylu rai, představuje Oran také značně pestré národnostní prostředí, kde potkávají středozemní, africké a arabské kultury. Jak vás léta v Oranu poznamenala?
„Řeknu jeden zážitek za všechny. Byla jsem v šoku, když jsem přijela do Čech a na vlastní kůži zažila xenofobii, rasismus, posměšky. Vyrůstala jsem deset let v etnicky velice smíšeném prostředí se spoustou místních i cizinců z celého světa, kde se původ a barva pleti vůbec neřešily. Ale na léto jsme jezdili do Prahy a já na letním táboře byla najednou „briketa“ – „nehraj si s ní, ušpiníš se“. Z toho se sbírám pořád, nedá se na to zapomenout. Pevně věřím, že se to pomalu mění k lepšímu, jak se Čechy víc otevírají světu. Ale pořád hluboce obdivuji všechny Vietnamce, Ukrajince, Afričany a samozřejmě Romy, kteří tady žijí a zůstávají pozitivně naladěni i přes ta každodenní malá i velká příkoří.“
Prý máte ráda hlas muezzinů? To jsou velcí improvizátoři a hlasoví kouzelníci. Do jaké míry hraje improvizace roli ve vaší hudbě?
„Improvizace je pro mě koření, dochucující celkový tvar. Nedovolila bych si, aspoň ne v tuhle chvíli, improvizovat celý hodinový koncert. Ráda stavím na napětí, improvizace mi velice vyhovuje jako něco, co tvar završí, rozsvítí. Improvizace může krásně vytrysknout, když má ale z čeho.“
Prošla jste jazzovou kapelou, spoluvytvářela zvuk Floexu, dnes ale spoléháte sama na sebe. Vyhovuje vám to?
„Má to nesporné výhody i úskalí. Nemusím se nikomu hudebně (ani jinak) přizpůsobovat, jsem soběstačná, nezávislá, svobodná. Nevýhodou je to, že spousta zajímavého a tvořivého vzniká z interakce více na sebe naladěných lidí. To mi teď chybí a uvažuji proto do budoucna, že bych zkusila propojení s jedním akustickým nástrojem.“
Vaše písně stojí na vašem samojediném hlase, pocitech, vnitřním chvění a jsou beze slov. Záleží na posluchači a jeho vnímání, jaká slova si dosadí. Vám slova zřejmě nechybějí. Přesto, kdyby jste byla nucena nějaká dodat, věděla byste kam sáhnout? Do svého šuplíku nebo k jiným autorům?
„Kdyby chyby! Naštěstí nucená nejsem.Všemožně se slovům vyhýbám, jakkoli mám ráda mnoho hudby, u níž jsou texty podstatné – Oldřich Janota, Vladimír Václavek, Karel Plíhal, Karel Vepřek a další.“
Skládáte hudbu k divadelním představením. Je to proto, že vaše písně připomínají obrazy, zvukové skulptury a divadelní jeviště v daném okamžiku představuje vizuální výzvu?
„Určitě je zajímavé propojovat scénické výjevy a pocity autorů s mými zvukovými. Mým snem je zkusit vytvořit hudbu k filmu, zafixovat tvar, pevně jej spojit s obrazem. Doufám že se mi to splní, zatím jsem se pouze podílela na hudbě k několika filmům jako zpěvačka.“
Vaše představení Hlasokraj doprovázela videoprojekce. Co pro vás při její realizaci bylo nejdůležitější?
„Hlasokraj byl první projekt, k němuž jsem se odhodlala, po rozhodnutí zpívat sama bez doprovodu muzikantů. Měla jsem tehdy veliký strach jestli to utáhnu. Zaujmout sama s hlasem na hodinovém koncertě. Tehdy se zrodil nápad udělat Hlasokraj. Videoprojekce tvořila původně berličku, o kterou jsem se chtěla opírat, abych před lidmi nebyla tak osamocená. Nakonec to dopadlo myslím dobře a na Hlasokraj vzpomínám ráda. Měl hodně repríz a hrála jsem ho i v zahraničí. Postupně jsem získala odvahu přestat se schovávat za pohyblivé obrázky a opravdu si před lidi stoupnout sama. Je to krásné, očistné, moc mě to baví. Jsem vděčná, že takhle mohu zpívat.“
(2007)
Foto: archiv, Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
