BraAgas - Středověk na sexy způsob
20.06.2008 | Už předcházející skupina Psalteria odhalila svou nejtěžší zbraň: ženskost. Dívčí kapela prý obnáší velkou sílu. „Ve volném čase se můžeme třeba dohadovat, která má hezčí naušnice, nebo delší nohy,“ doplnila Kateřina Göttlichová další z výhod Psalterie.
Od lesa na to šla čtveřice hudebnic a zpěvaček také v případě inspiračního zdroje: zhruba tisícileté éra středověku totiž nabízí neomezený prostor pro vlastní interpretační pojmutí skladeb, vždyť první notové zápisy pocházejí až z 9. století. A ještě jedna fikanost: muzikantky abyste tehdy pohledali a takto zaměřená ryze ženská skupina představuje ne zrovna častý jev i dnes, což možná dost dobře pramení z faktu, že středověké církvi žena jako taková „zhmotňovala všudypřítomné působení všemocného ďábla“.
Psaltérie počátkem roku 2007 zanikla, přivítejme ale BraAgas; nemlich tu samou hudební filosofii, dvě původní členky Psalterie – Kateřinu Augustinovou a Karla Mateásko – a cosi, co je na první poslech z debutového alba No.1 zřejmé, zkrátka BraAgas jsou víc sexy. Na vysvětlenou, aby nedošlo k omylu: když chtěl novinář Colin Irwin při poslechu současného anglického folku, jemuž hodně vládnou ženy, vyjádřit slovy nepopsatelný pocit z nových nahrávek, bez dlouhých řečí napsal, že zní sexy. A basta.
Hudebnímu teritoriu zůstávají BraAgas – ještě Bety Josefy s Michalou Hrbkovou – věrné. Sefardské Španělsko, Galicie, Středomoří, zem jazyka Oc, tedy Okcitánie ( historické území na území jihu Francie), trocha té střední Evropy a dokonce náš Jistebnický kancionál.
S dřevěnými nástroji pronikají do historicky odlišných tradic decentně, sympaticky ztřeštěně nad věcí a vynalézavě; značnou roli tu sehrává vynalézavě dravý přístup k rytmice, což úpravám starých skladeb dodává moderní šmrnc. Žádné zasněně relaxační probírání se strunami louten spolehlivě zabírající během hradních slavností leda tak na buřty přecpané důchodce. Tahle hudba se hemží šťavnatostí a poťouchlou radostí nad rozvášněním – co si budeme namlouvat – suchopárných kancionálů.
BraAgas nepředstírají, že se narodily ve 14. století. Zabuší do davulu, sborově zaječí, rozezní šalmaj a vaše dosavadní zkušenosti ze školních výchovných koncertů budou navždy zatraceny. Nejedná se sice o nějaký středověký bigbít, náznaky tu ovšem jsou. To jen tak pro představu, proč by se jinak v dívčím časopise Bravo Girl v anketě Můj hudební idol objevily BraAgas.
Existuje Kateřino pádný důvod pro rozpad Psalterie a vznik BraAgas?
„Lehce vysvětlitelný asi ne. S Psalterií už to po těch osmi letech existence tak nějak nešlo moc dohromady. Nebyl tam hudební vývoj, který jsem si přála a něž vyměňovat lidi v kapele jsem raději zvolila radikální řez a postavila novou. Nicméně dechařka Karla Mateásko se mnou hrála už v Psalterii a perkusistka Bety Josefy s námi občas hostovala také, takže jsme už věděly, co od sebe můžeme očekávat a šlo to jako po másle.“
Ať jsem dělal, co jsem dělal, původ názvu BraAgas jsem nikde nevypátral. Co tedy znamená?
„Ne? Zato naši příznivci ze španělsky mluvících zemí se vždycky ptají s úsměvem, co že to znamená česky, protože španělsky „bragas“ jsou kalhotky. To „A“ navíc je tam proto, aby to nebylo tak snadné. Chtěly jsme slovo, které dobře zní, které vystihuje to, že jsme ženská kapela a tohle nám připadalo vtipné.“
U předešlé Psalterie jste toužila zůstat ve španělsky mluvících zemích a troše toho Severu. Což platí. Přibyla Okcitánie, ráj trubadúrů a písní, jejichž původní interpretace zůstává zahalená tajemstvím. Což na druhou stranu skrývá možnost k vlastnímu pojetí. Proto jste si vybraly okcitánský repertoár?
„Pořád lovím v podobných vodách, to je pravda. Okcitánské písně mě zajímají taky už dost dlouho, objevila jsem je před mnoha lety v podání kapely Mont Joia. Severu a Ibérii zůstaneme určitě věrné, ale nehodláme se nijak omezovat, už se poohlížíme i trochu víc na východ.“
Nevím, jestli je to moje zdání, ale přijde mě, že v rytmech začínáte být neodolatelné. A vůbec práce s rytmickými nástroji, všechno to tleskání, pokřikování, hostující kontrabas. Strašně vám ta živelnost sluší. Akademismu nemá šanci, což je skvělé.
„Temperament v lidové muzice je mnohem víc, než intonace a tak. Naše rytmika, to je zásluha především Bety, které je fakt vynikající perkusistka – znáte jí určitě už z kapely Gothart. Hostující kontrabasista Karel Zich, taktéž z Gothartu je opravdu přínos. Basa tvrdí muziku. Nejraději bysme si ho nechaly nastálo, ale má toho moc, tak snad si ho alespoň občas půjčíme.“
I podle fotografií je zřejmé, že hraní na ulicích, slavnostech a podobných akcích zůstává vaší prioritou, stejně tak akustické nástroje a tomu je, zdá se, podřízena také koncepce alba. V jeho „nestředověkém“ názvu ovšem cítím, že by ho mohlo brzy následovat No.2, kde by mohlo být všechno jinak. Je to moc předčasná otázka? Například nějaká ta elektrika, více hostů. Na tom by přece nebylo nic svatokrádežného ani módního.
„Hmm, než přijde No.2, to bude ještě chvilku trvat. Ty všechny historické festivaly, jak u nás i v zahraničí, to je náš chlebodárce, proto na našem repertoáru zůstává spoustu středověké hudby. Ale jak ty písně, tak staré akustické nástroje máme rády. Nebráníme se však ničemu, dokonce v několika písních jsou použity elektronické prvky. Ale jsou dobře schované! O další desce začínáme uvažovat zatím opravdu pomalu a zlehka, takže zatím netušíme nic. Ale hosté budou určitě, to je jisté už teď. Práce s hosty je fajn a baví nás.“
Zájem o sefardskou hudbu stoupá. Aman Aman (projekt Efrena Lopeze a Mary Aranda ze skupiny L´ham De Foc), Savina Yannatou nebo úplně naposled v Praze koncertující Yasmin Levy a koneckonců i vy. Osud a historie sefardských Židů si to nepochybně zaslouží. Když jsem se ale Yasmin zeptal, jestli v tom částečně nehraje také roli fakt, že ta hudba se odjakživa předávala pouze ústně a tudíž neexistuje v notách (tedy až na novodobý sběr) a skýtá prostor pro vlastní interpretaci, usmála se a dala mě za pravdu. A jak to vidíte vy Kateřino?
„Já jsem se se sefardskými písněmi poprvé setkala v podání Jany Lewitové, někdy tak před desíti lety a hned mi učarovaly svojí zvláštní melodikou a krásnými texty. Ty písně v sobě mají úžasné příběhy a nádherné slovní obraty. Právě Mara Aranda, ještě než se pustila do projektu Aman Aman se inspirovala už ve svých autorských písních pro L´ham de Foc sefardskými texty. Zmínil jste mimochodem zpěvačky, které velmi obdivuji. Yasmin Levy mě naprosto okouzlila a překvapila svým flamencovým podáním některých písní, které znám. Prostor pro vlastní interpretaci ty písně určitě dávají, ale nijak víc, než jiné tradicionály, nebo staré písně. Je přibližně známo, jak se tyto písně zpívaly a hrály dříve a já se tomu určitě dost vzdaluji – doufám, že se staří sefardští hudebníci neobrací v hrobech.“
A když jsme i těch Sefardů. Vás lákají pouze španělsky a Ladino zpívané písně? A co takhle turečtí Sefardé? Sakra, jejich rytmus by vás musel spolknout.
„Tak to je pro mě oblast neznámá a děkuji za výborný tip! To by pro nás mohlo být hodně zajímavé.“
Gaudete. Mám pocit, že Jistebnický kancionál nadskakuje v muzeu. Odkud přišel impuls takhle roztancovat „Ježíška“. Náš pan farář by vám asi dal.
„To jste mě rozesmál. Ale vždyť Ježíšek byl původem taky vlastně z východu, tak proč to trochu neokořenit. Tyhle písně podle mě přímo vybízejí k trochu rytmičtější interpretaci. Andělíčci na kůru holt nejsme, ale třeba by to i pan farář zvládnul.“
(2008)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
