Triny - Nové romské melodie nesou nádech toho, co letí
15.06.2006 | Tři zpěvačky a romský repertoár, to je v Čechách a možná i jinde v Evropě unikát. Neméně zvláštní na skupině Triny je i skutečnost, že pouze jedna z nich je Romka. Iveta Kováčová a její gadžovské kolegyně Jana Procházková s Dagmar Podkonickou si s tím ale hlavy nelámou. Nepotřebují to. Hudbu svými ohebnými hlasy vnímají instinktivně, sálá z nich hravost a chuť vymanit se z nebezpečně zavádějících rompopových klišé.
Dosud dvě vydaná alba – Gypsy Stream a Awen – patří k tomu nejlepšímu co u nás na poli romské hudby za poslední léta vzniklo. Iveta Kováčová si dokáže pohrát s vokálními aranžemi, zanést do nich nabyté zkušenosti, drajv i hladivou lehkost. Stejně tak humor a nadhled nad tím, zda má cenu se za každou cenu snažit o rómskou autenticitu, když dnes už málem nikdo ani pořádně neví, co si pod ní představit. Důležitou součástí snažení Triny je i pravidelná přítomnost vynikajících hudebníků. Naposled houslisty Pavla Fischera ze Škampova kvarteta, violisty Josefa Fialy, houslisty Martina Kaplana, kontrabasisty Františka Raby a hobojisty a flétnisty Jiřího Zelby, tvořících společně se zpěvačkami skupinu Camael, soustřeďující se na moravské, slovenské a rómské lidovky. Neúnavným tvůrčím motorem obou uskupení je Iveta Kováčová, vysvětlující v následujícím rozhovoru jak se věci mají.
Jak vlastně vznikl nápad ženského vokálního tria založeného takřka výhradně na romském repertoáru? Neměla jste nikdy v úmyslu vystačit si sama?
„Úmysly jsem měla všelijaké. Nápad zpívat ve třech vznikl v době mateřské dovolené a zároveň jsem s ním čelila i velké samotě.“
Pocházíte z početné rodiny a spoustu písniček jste prý slýchávala od rodičů. Byli muzikanty?
„Většinu písniček znám od rodičů, našich přátel, příbuzných, ze společných rodinných setkání. Všichni jsou amatérští muzikanti, každý také dobře zpívá a většinou i hraje na nějaký hudební nástroj, protože to má rád.“
Zprvu jste zpívala jazz. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na klasicky přehánějící prohlášení patriarchy romské kapely Fanfare Ciocarlia: “Kdo vám řekl, že se naši bratranci emigrující do Spojených států nepodíleli na vzniku jazzu?.“ Myslíte, že je to hodně přistřižené za vlasy?
„Ani ne. Je pravděpodobné, že pokud tu jsme, pak se všichni nějakým způsobem podílíme na všem a ovlivnit dokážeme, třebaže o něm vůbec nic nevíme, i takový jazz.“
V Čechách se cosi jako původní romská hudba podle mého nezachovala. I z toho důvodu se tu lze převážně setkat s dvěma proudy: z východoslovenských pramenů živené, často cimbálové kapely a pak ty, které se shlédly v novodobých Gipsy Kings. I podle toho romská hudba dnes vypadá. Poslední kdo její vžitou podobu naboural byl Vojta Lavička s Álomem, po něm svým způsobem brněnští Gulo Čar a teď vy. Vidíte to jinak?
„Právě to, co neustále vzniká, se logicky vzdaluje původním kořenům. A potvrzením toho je původní romská hudba, neustále se rozvíjející a mapující další návaznou historii tohoto národa v Čechách. Důležité je, aby pak ta staronová píseň ovlivněná vzdáleností od kořenů té prapůvodní, svým celkovým pojetím bedlivě nadále dodržovala právě onu do jisté míry danou vzdálenost. Neřekla bych, že se tady kromě Triny objevilo něco neočekávaného, zvláště v romské hudbě. Pop hudba a její odvětví znásilnila a mnohdy nevkusně zdeformovala spoustu kapel a seskupení. A protože je to ta nejsnadnější a nejprimitivnější cesta k posluchačovu uchu, těší se oblibě. Protože ji dokážeme bez námahy chápat a máme s ní už nějakou, byť vnucenou zkušenost. V tomhle případě jsou to vydavatelské firmy, jindy masný průmysl. Útočí i lékárny se zaručenými prostředky. Nejde o umění, kvalitu a zdraví, ale jen o peníze.“
Když si vzpomenete na své mládí a písničky, které jste slyšela od rodičů a prarodičů, jak hodně se jich dodnes dochovalo v té podobě? Víte, docela by mě zajímalo, jak se taková písnička dokáže během dvaceti třiceti let nepoužíváním nebo naopak častým používáním změnit. Kluci ze skupiny Terne Čhave mě například říkali, že oni by ty písničky nikdy nechtěli zpívat stejně jako jejich rodiče.
„Romové a jejich děti donedávna neměli k dispozici žádný notový, ani jiný záznam a tak písně putovaly od jednoho k druhému tou nejpřirozenější cestou – ústním podáním. Dnes je v notách většinou dost přesně jen to, co nám zpívali naši dědové a rodiče. Melodie, které vznikly nově nesou nádech většinou jen toho, co letí a tady se prapodivně ošklivě zdá, že na všechny mladé působí stejné věci. A přitom je to zase „zásluha“ po posluchačstvu a penězích lačnících médií, předkládajících pouze zaručené hity. A tak i romské kapely nabízejí soulovo-gospel-wonderovské feelingy, až k prasknutí našlehaný, nevkusně nacpaný, technicky nezvládnutý jazz s prvky funky, nejčastěji staré fláky v rompopových aranžích s nádechem už řečeného.“
Když jsem poslouchal album Aven, měl jsem nutkání se vás v tu chvíli zeptat, jak to je s těmi texty. Jedná se o původní, vámi upravené či dokonce vymyšlené texty? Třeba takové Motoris. A pak, ten humor. Romské písničky s ním docela šetří.
„Romské písničky, stejně jako život jsou plné humoru. Musíte ale Romem být nebo mezi nimi alespoň žít, aby jste to cítil. A správně si ty drsňárny zařadil a přeložil. Některé texty, stejně tak melodická témata jsou samozřejmě většinou notně nastavené a rozvedené vynikajícími muzikanty.“
Myslím, že jste se na Aven docela hudebně vyřádili. A také, že se vám podařilo narazit na skvělé muzikanty. Bylo těžké jim vysvětlit, co po nich vlastně chcete? Co to je dejme tomu rómský feeling? Měla jste přeci svou představu o těch osobně zažitých písničkách a oni nic takového předtím nehráli.
„Je těžké, ale zároveň vzrušující dělat něco s někým, kdo o tom moc neví. Vědět hudebně lze, mít ten správný feeling není ale většinou možné. Na Aven ho doplňovaly jen hlasy a kytara Milana Kroky. Ostatní muzikanti hráli a dodali něco ze sebe. Jiný pohled, osvěžující postupy, vlastní invenci. Stylizovat se do čehokoliv pokud nejde o vtip, většinou nemá smysl.“
Triny mají dnes svůj specifický zvuk. Je pro vás ale rozdíl vystupovat na festivale Khamoro před daleko ortodoxnějším publikem než někde v běžném klubu? A už za vámi někdy přišel nějaký starý romský primáš a ptal se vás, co s těmi písničkami děláte?
„Přišel a ptal a nechápal. Byl překvapený, zmatený, potěšený a unešený. A dost nevěřil, že nejsme všechny Romky. Hrajeme co umíme, co se mi líbí, co považuji za svou historii. I nové písně s jinými vlivy. Publikum se musí trošičku snažit. Najít si nás. Nejsme něco na co jsou zvyklí a připravení.“
Romská hudba z Balkánu představuje na poli world music naprostý fenomén. Sledujete zahraniční scénu? A jsou vám blízké projekty typu Electric Gypsyland, tedy DJ, elektronika a živí muzikanti? Nebo dáváte přednost vesnickým lautari jako jsou Taraf de Haidouks?
„Mám to v uchu, řekla bych. Ale nezajímám se příliš konkrétně o jednotlivé soubory a zeměpisně rozdělenou hudbu. Balkán je silně bella kantilénový, pompézní, až hlučný v armádním použití dechů, které krkolomně, ale naprosto sehraně a dokonale zmáknou jakýkoliv terén a vedou nás vpřed a vpřed. Vesnice má vždycky blíž k tomu původnímu způsobu života, uvažování i hraní hudby, možná proto mě víc přitahuje a zasahuje.“
Upřímně řečeno, nečekal jsem, že byste se kdy pustili do moravských lidovek. Teď jsem ale rád, tak krásný a šťavnatý, především ničím nevázaný zpěv a jiskřivý doprovod už tu dlouho na tomto poli nebyl. Laťka k přístupu k moravským lidovkám tak byla podle mého názoru opět posunuta o hodně výš. Na druhou stranu moravskými lidovkami se teď zaobírá skoro každý, asi jako kdysi dávno keltskou hudbou. Musely jste si být sakra jisté v kramflecích, aby jste se nestaly terčem poznámek typu: tak už i Triny? Braly jste to šílenství po Moravě v potaz?
„Průběžně probíhá šílenství po něčem. Nevnímám to! Ale tuhle hudbu v podání Pavla Fischera nebo Jiřího Zelby ignorovat nedokážu a nechci.“
Pavel Fischer je vynikající muzikant, zároveň člen Škampova kvarteta, které kdysi se ctí uchopilo společně s Ivou Bittovou rovněž Moravu a Janáčka. Hrálo to pro vás a zbytek muzikantů nějakou roli?
„To co dělá Pavel Fischer jinde, mě určitě zajímá a že dokáže uchopit tutéž látku dvojím způsobem mě nepřekvapilo. Myslím, že s námi se i ve společnosti Janáčka cítí o dost volněji.“
Na obale se píše, že zakladatelem skupiny Camael je Pavel Fischer. Jak jste se vlastně dali dohromady? Na jedné straně řízný romský repertoár, na druhé láska k moravským lidovkám ze strany klasicky vzdělaného hudebníka.
„Moravský folklór je také pěkně řízný, silný a uchvacující. Prostě jsme se potkali uprostřed rómských písní a klasiky. Moravák a Romka, co byste čekal?.“
Já vím, že těch sbírek, tedy alespoň známých, u nás moc není, ale přece jenom páně Sušilovy a Bartošovy zpěvníky už před vámi prolistovala snad půlka národa. O to víc mám radost, že pod vašima rukama vykvetla do nebývalé krásy například skladba Fialka. To je myslím váš majstrštyk.
„Občas mě při poslechu právě téhle písně mrzí kvalita nahrávky a všelijaké osobní nedostatečnosti. To všechno k tomu ale myslím tak nějak přirozeně patří.“
Camael rovná se koktejl namíchaný z Čechomoru a Triny. Neštvou vás podobné hovadské titulky v časopisech?
„Naštěstí zřejmě nečtu hovadské časopisy, protože o tom nic nevím. A titulky jsou obecně nejpříšernější.“
Prý jste před natáčením alba Camael uvažovala o vlastní nahrávce. O jakou hudbu by se jednalo?
„Těším se – můžete se mnou – na hudbu jen z mého vnitřního pramene. Když je něco o úsecích vašeho života, pohledech na lidi kolem. O nejen hezkých vzpomínkách, žánr nehraje roli. Myslím ale, že to bude mít všechno co ode mě můžete očekávat. A doufám, že snad i kousek navíc.“
(2006)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
