Docuku - Jak nezprznit lidovky
15.11.2006 | Pohyblivý festival organizace evropských hudebních rádií European Broadcasting Union (EBU) by klasik nejspíš zhodnotil lapidárně: Setkání vejtahů. Míněno dobře, jakpak jinak. Každé z nich se totiž v rámci možností chlubí originální, z lidové tradice vycházející hudbou své domoviny. A málokdo z příslušných dramaturgů hodlá uspávat publikum nezáživností a uvískaností s dutým obsahem. I naše Ivana Radechovská ze stanice Vltava proto bere zaplnění festivalového okénka jako výzvu. V uplynulých letech přivezla do Belgie Čechomor, ve Finsku omráčila Radůzou a do chorvatské Puly letos doprovodila valaško meziříšské Docuku. Z kamarádství rozhodně ne.
Debutové album Meziřečí téhle mladé folkrockové kapely nejenže aspiruje na výroční ceny - o Andělech řeč rozhodně není - dokazuje i cosi velmi podstatného a pozitivního: zájem o tradiční hudbu u nejmladší muzikantské generace nabírá na obrátkách a zajímavosti, souběžně, jak říká Karel Prokeš, "se schopností vytěžit z ní vlastní autentickou výpověď".
Ne každý ovšem ve svém "zaníceném" přístupu k hudebnímu dědictví o cosi podobného stojí; anebo to umí. Lidovky v současnosti táhnou, publikum na jejich moderní podobu slyší, není divu, že stoupá i počet víceméně trendovních záležitostí. Skupin a alb na jednu sezónu. Než kurs vezme jiný směr.
Docuku to nehrozí. Snahu hlouběji se do té hudby zavrtat u nich nepřeslechnete. Jak kdysi trefně poznamenal Jura Pavlica, "vracejí kraji to, co mu kdysi dal".
Jasno mají i jinak. "Vlna world music ještě nedostoupila vrcholu a její oblíbenost bude možná gradovat s osobitým přístupem jednotlivých interpretů, myslím, že se ještě je na co těšit. Tradiční hudba bude po etapě globalizace zřejmě to nejcennější, co zůstane doma. My se jí snažíme jen příliš neprznit a reprodukovat s určitými osobními zkušenostmi," říká Karel Mikuš.
Jistě jste ale už někde slyšeli: hele, další klon Čechomoru.
"Po hudební stránce nelze ani příliš protestovat proti příbuznosti, zvláště při téměř shodném nástrojovém obsazení a čerpání z podobných inspiračních pramenů. Asi jen těžko někdo odpáře Čechomoru zásluhu na pozdvižení masového zájmu o fůzi lidovky s bigbítem a s častým srovnáváním se budeme muset ještě vyrovnávat."
Docuku ve valašském nářečí znamená svižnost a skočnost, což na hudbu kapely sedí. Především v rytmice. Bubeníkovi Karlu Mikušovi ( dlouholetému členovi Mňágy a Žďorp) přitom stačí obyčejná souprava a pár cinkátek a dokáže z ní vydolovat skvělé mezihry, podbarvovací rytmy; žádné obvyklé české folkrockové buch buch, s tím, že zbytek zařídí melodické nástroje. Valašské, slovenské, ale i maďarské lidovky na tuzemské poměry originálně čechrá i skutečnost, že se v Docuku sešli názorově i hudebně sladění zástupci různých žánrů: písničkářka Lucie Redlová s mandolínou, druhdy bigbítový kytarista Jiří Buksa, konzervatorista s akordeonem a heligonkou Roman Vavřík, již zmíněný bubeník a konečně kapelník cimbálovky Soláň, houslista Lukáš Španiel. Od něho zároveň pochází nejvíc tipů na lidovky, které se zároveň s Vavříkovými, ohlasovými písničkami s texty Marty Procházkové na albu Meziřečí objevují. "Romanova tvorba je pro nás příjemným překvapením a doufáme, že vlastních písniček uděláme ještě víc, nicméně převažovat budou asi ty valašské," říká Lucie.
Sami jsme byli zvědaví, jak nám to bude znít
Říká se, že je když muzikantům inspirační ouvej, obracejí se nazpět do minulosti, k tradiční hudbě. Nicméně jde o to, jak říká Peter Seeger, že zájem o lidovou hudbu, by neměl přerůst „v převážení mrtvol z jednoho hřbitova na druhý“. Zkrátka, aby v ní nově příchozí dokázali objevit zase něco jiného, převézt ji suchou nohou do moderní doby, ztotožnit se s její duší, oživit jí a připravit tak půdu pro další posluchačské generace.
V Anglii, Irsku nebo Skotsku, bezesporu evropských velmocí v přístupu k tradici (Zuzana Lapčíková kdysi trefně poznamenala, že oni snad nikdy nezabloudili do slepé uličky) se občas ozvou hlasy, že už není odkud brát, že prostě všechny zpěvníky už byly zbaveny prachu. Pak se ale objeví další silná generace jako třeba ta v 90. letech a ejhle, světlo světa spatří další, často zcela neznámé písničky nebo naopak v těch už použitých objeví nové, nepovšimnuté skulinky. Nebo se zjeví dvaadvacetiletý kytarista a multiinstrumentalista Jim Moraye, vezme ty nejprofláklejší, napojí je na elektroniku, svůj jedinečný hlas, vpustí do nich malinko jazzu, klasiky a artrocku a stane se zázrak, ze kterého sedí v Anglii na zadku už od loňského léta. Bavilo by vás vzít si na paškál veleznámé, televizními estrádami propasované písničky, kterými tam bavil národ Jožka Černý a postupně z nich odstranit nános kýčovitosti? Vrátit jim jejich původní krásu a křehkost? Byla by k tomu třeba velká odvaha?
"Možná by to ani tak velkou odvahu nevyžadovalo, nás ale spíše baví objevovat písně neznámé...zpěvníky otevíráme pořád, ptáme se babiček," má za to Lucie Redlová.
Rusové, Ukrajinci, Tuvinci či Maďaři, natož Skotové neváhají rozpálit lidovky do běla hardcorem, technem, punkem, raggae a především neuvěřitelnou energií. Seveřané zase rádi ke svému folkrocku a zvukovému galimatyáši používají tisíce let staré nástroje. U nás nic takového zatím neexistuje. Například ještě nikoho nenapadlo - tedy alespoň o tom nevím - napojit cimbál na elektrokrabičky. Myslíte, že nám chybí odvaha nebo v nás naopak převládá úcta k moravským primášům, které by z toho asi omejvali? Nebo není jistota, že by to naše publikum zkouslo ?
"Napadá mě například horňácká partička Sad Harmony, která (podle mě úžasně) propojila právě cimbál a horňácký folklór s doom metalem, nebo Silent Stream of Godless Elegy, kteří ve spolupráci s Tomášem Kočkem taky pracují na fúzi folkloru a metalu. Takže odvaha rozhodně nechybí a lidem se to, myslím, libí," myslí si Jiří Buksa.
Vy používáte heligonku a akordeon, mandolínu a kytaru. To nejsou zrovna dvakrát nástroje odjakživa spojované s moravskými kapelami. A vidíte, jak to s nimi vaší muzice odsejpá. A co takhle jiné, po vzoru Seveřanů dávno zapomenuté nástroje jako niněra, citera, harfa. Těm by to ve vašem folkrocku rovněž hodně slušelo a navíc byste dostali svérázný zvuk. Nepřemýšleli jste o tom? I v tom si myslím našim kapelám chybí odvaha. Touha po daleko větší vzrušivosti, odlišnosti. To pak se nikdo nesmí divit tomu, že jsou často oprávněně házeny do jednoho módního pytle, protože znějí skoro stejně. Jak já říkám portovně.
"Nám by se ta harfa už asi nevešla do auta," směje se Lucie. "Víte, my prostě používáme nástroje, na které někdo z nás hraje. Nezakládali jsme tuto kapelu s tím, že se musíme za každou cenu odlišit od ostatních, prostě jsme se dali dohromady a možná jsme sami byli trochu zvědaví, jaký bude výsledný zvuk. Každý pocházíme z trochu jiného hudebního prostředí, ale jak se zdá, funguje to dobře. A když se nám zdálo, že by se do některých písní hodila flétna nebo klarinet, tak jsme si do studia pozvali hosta Jardu Stojana, který s námi občas vystupuje i na koncertech."
Hudba vysvětlená po valašsku
Stávající fenomén world music vyložil na stůl dost zásadní otázku: do jaké míry lze lidovou hudbu upravovat, modernizovat, slučovat navzájem s jinými kulturami, využívat ba i zneužívat. A celá řada muzikantů na ní v zápětí odpověděla: záleží na vás a vašem vnitřním cítění. Jiří Hrdina z Marcipánu říká: "Písničku ze Sušila se naučíte, přezpíváte si ji, ona ve vás přirozeně zní a pak si sama řekne, co chce". Jak daleko jste ochotni jít Lucie při úpravách? Měníte hodně texty, slučujete třeba dvě i tři písničky dohromady?
"Písně téměř vůbec neměníme, snažíme se je naopak podat co nejvěrněji, tak, jak je zapsal někdo před námi. Některé písně jsou hodně krátké, proto občas vytvoříme takové „pásmo“ tematicky podobných písní - na albu to jsou například Terchovské či Pašerácké."
Na albu je několik vyvedených vlastních ohlasových písniček. Budou v budoucnu převažovat nebo budete spíš stále spoléhat na staré zpěvníky?
"Romanova ohlasová tvorba je pro nás příjemným překvapením a doufáme, že vlastních písniček uděláme víc, nicméně převažovat asi budou vždy ty valašské."
Bolševici v přístupu k hudbě v mnohém připomínali katolickou církev. Obě tyto instituce nad ní s propracovanou ostražitostí bděly, nepochybujíce ani na okamžik, že od srdce a v tvůrčí svobodě zazpívaná písnička by mohla mezi podanými probudit nežádoucí nálady. Zatímco ve středověku církev pálila na hranicích housle a bubny, bolševičtí kulturdrábové si z moravské lidové hudby udělali nechutnou výkladní skříň socialistického folklóru. S jediným výsledkem: ne vždy, ale přece jenom většinou se mu všichni soudní lidé vyhýbali. Především mládež, kterou ty rozjuchané, štěstím sálající svazácké taneční soubory odpuzovaly. Kdy vy jste přišli na to, že to co je vydáváno za moravskou lidovou hudbu, je v podstatě bolševický podvod a kdy ve vás ta čistá hudba probudila zájem se jí věnovat? Hrálo v tom roli rodinné prostředí nebo nějaké vzory?
"Na tento bolševický podvod mě upozornila hned po převratu má nejoblíbenější vychovatelka ve školní družině na základní škole. Bylo mi tenkrát osm a byl jsem z toho doslova zdrcen. Cítil jsem se podveden," usmívá se Jiří, zatímco Lucie to měla malinko jinak. "Já se přiznám, že jsem se odmala orientovala spíše na folk - lidovky jsem vnímala, líbily se mi, ale asi by mě nenapadlo, že je jednou budu hrát. Vlastně jsem se o ně začala více zajímat až v kapele, ačkoli jsem na střední škole chvíli chodila do „krúžku“ a vždycky jsem se cítila být opravdovou Valaškou."
Nedávno vás Ivana Radechovská pozvala na EBU. Docela by mě zajímalo, jak jste tamním lidem vysvětlovali, co všechno obnáší hudba z Valašska?
"Klobásou a slivovicí."
"Já jsem všem popisovala klasické cimbálovky, ty jsou tady v každé vesnici, to je podle mě ta tradiční valašská hudba."
(2006)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
