Stella Chiweshe - Trans ukrytý ve tmě
22.06.2007 | Ačkoliv harfa kora, loutna guimbri nebo mbira patří v Africe výhradně mužům, v okamžiku, kdy se jich dotknou jemné prsty žen, zapomenou na svou práci i jinak důslední zlí džinové, mající v takovém případě v náplni práce povinnost tvrdě zakročit. Stella Rambisai Chiweshe ze Zimbabwe se takhle stala nejrespektovanější a zcela první africkou hráčku na drnkací skříňku, jejíž ozvučnici kdysi tvořila lidská lebka. Pro celý svět Její Veličenstvo královna mbira.
Mbira dza Vadzimu, zkráceně mbira po našem pak palcové piano, jejíž stáří se odhaduje nejméně na tisíc let představuje páteř tradiční kultury národa Shona ze Zimbabwe. Světské i duchovní. Z tzv. hypnotické mbira music vyrůstá i veškeré roztančené písničkářství Stelliných krajanů Thomase Mapfuma a Olivera Mtukudziho.
Mbira patří do rozvětvené rodiny nástrojů (twanga, nyunga, kalimba, likembe) zastřešených názvem sanza hojně rozšířených po celé střední a jižní Africe. V principu se jedná o dřevěnou skříňku s kovovými pružnými lamelami, rozezvučenými hráčovým palcem a ukazováčkem. Region od regionu se však liší jak počtem lamel (sahající od pěti do dvaadvaceti), tak ozvučným korpusem: může jím být deska, želví krunýř nebo vysušená tykev. Zairský národ Azande se chlubil dřevěným rezonátorem ve tvaru lidské postavy a Zaire je také nejčastěji spojováno s pravlastí sanzy. Hráči témbrový zvuk nezřídka deformují korálky, kroužky či zátkami od pivních lahví navlékaných na lamely nebo do tykví vkládají kamínky a ořechy. Mbira umožňuje zahrát proplétající se melodické řetězce v synkopovaných rytmech, cyklicky se opakující jako u minimalismu, do nichž vstupuje zpěv na bázi zvolání a odpovědi (jódlující styl huro, kudeketera vycházející ze starověké poezie nebo jazzové improvizaci příbuzné mahon´era). Několikahodinové extrémně repetitivní skladby pak vytvářejí atmosféru, které postupně podléhají jak hudebníci tak publikum. Běžnému posluchači může stálý rytmus bez meziher zprvu dělat potíže, protože v něm nedokáže vnímat donekonečna se opakující melodie, ovšem v tom právě spočívá kouzlo mbiry schopné vás přenést přes prostor a čas.
Zajímavě své koncertní setkání se Stellou Chiweshe popsal před mnoha lety v magazínu Reflex Petr Dorůžka: “Mbira vytváří dva prolínající se řetězce tónů, které vycházejí z obou rukou hráče: někdy probíhají v takové rychlosti, že je ucho nestačí rozlišit a vy v nich pak slyšíte něco jiného: začnou zvonit zvony, štěkat psi, vynořují se vaše vlastní vzpomínky. A tady to začíná: posluchač se v hudbě rozpustí, přestane vnímat čas a upadne do transu.“
Dva nejrozšířenější druhy sanzy jsme mohli také slyšet v Čechách: s mbirou (lamely ukryté v tykvi) v Baráčnické rychtě koncertovala Virginia Mukwesha, dcera Stelly Chiweshe a s likembe (lamely na dřevěných deskách) na festivale Respect skupina Konono Nr.1 z Konga.
Stella Chiweshe se také zúčastnila mezinárodního projektu Ida Kelarová a hosté, zaznamenaném na stejnojmenném albu z roku 1997.
Telefon k předkům
Křesťanský Bůh netančí a už vůbec mu nepřísluší přivést se do transu. Jakkoliv se jedná o iracionální bytost, chová se navísost racionálně. Jeho zástupci a vykladači na zemi jsou jakž takž ochotní tolerovat pod náporem gospelového sboru kymácející se kostel, ale upřímně řečeno, pouhá představa, že by Bůh mohl být černý je budí ze sna. Bůh zkrátka netančí. Nesluší se to a nemuselo by to dopadnout dobře.
Katolická církev sebemenší náznak extatického stavu u svých oveček proto od samého počátku tvrdě potírala. Věděla proč. Nedosáhla by na ně. Evropany si mohla být jistá, v afrických koloniích ale musela s místními obyvateli svádět tuhý a předem prohraný boj. Na území dnešní Zimbabwe se například evropští římsko-katoličtí misionáři pokoušeli dostat pod svou kontrolu celonoční rituál šónského národa bira (někdy také pungwe), fascinující duchovní obřad odehrávající se pod hvězdnou oblohou, jehož průběh určují hypnotické melodie mbiry. Pomohou vám dostat se do léčivého transu, zatoulat se do jiného vesmíru nebo jak říká Stella Chiweshe, „telefonicky vás spojit s duchy vašich předků“, přičemž médiem je právě mbira.
Během anglické kolonizace a existence Rhodesie, tedy od 90. let 19. století až do vyhlášení nezávislosti Zimbabwe v roce 1980 postavila církev a bělošská vláda obřady a mbiru mimo zákon. Právem se obávali jejich vlivu na Shony. Když na ní hráli noční strážní aby neusnuli, nevadilo jim to, doprovázela-li noční rituály, nabíjeli pušky. Kdo byl přistižen, putoval do vězení. Zvlášť v časech chimurengy – protirežimní národní partyzánské války v Zimbabwe - k tomu měla vláda pádný důvod: na utajených obřadech bira získávali bojovníci sílu, hudba je inspirovala a mobilizovala. „Moje vesnice ležela nedaleko katolické misie, vše co souviselo s birou bylo přísně zakázané. Nám malým dětem nakázali: kdybyste slyšely někoho bubnovat nebo hrát na mbiru, utíkejte za knězem a řekněte mu, že jste potkali satanovy služebníky,“ vzpomíná Stella Chiweshe, pravnučka významného povstaleckého bojovníka Munaka, pověšeného Angličany.
Podstata africké hudby se radikálně odlišuje od toho, co od ní očekává Evropan, církví zbavený subjektivního přírodního vnímání života. Zatímco v katolických chrámech sehrává hudba spíš roli stafáže. Afričané, vyjadřující dodnes všechny aspekty žití zvukem, se hudbou dorozumívají. Jak mezi sebou, tak s přírodou, mrtvými a svými bohy. A kdyby jen to: německý etnomuzikolog Tom Klower tvrdí, že Afričané skrze hudbu a zvuky dokonce vidí; nepokouší se chápat a analyzovat svět zrakem nýbrž sluchem. Proto má v africké hudbě také důležitou funkci ticho, organická součást přírody.
Civilizovaný Západ vkládá veškerá privilegia do vědeckého lékařství, odmítá a víceméně popírá skutečnost, že by zpěv, hudba a zvuky mohly mít bůhvíjaký blahodárný vliv na zdraví člověka. Většina afrických národů, tedy i Šónové, naopak v hudbě hledají řešení a východiska. Když bylinkář se svými mastmi, zaklínadly a radami nepochodí, nastává chvíle pro léčebné hudebně taneční seance bira, uvádějící často zúčastněné do extatického stavu pozměněného vědomí. „Poznala jsem jedince ztrácejících při hře na mbiru letitou fyzickou bolest i takové, kteří se bezdůvodně rozplakali a zdroj pláče přitom pocházel odkudsi z hloubi nitra. Jakoby jim ty slzy nepatřily,“ vzpomíná Stella Chiweshe.
Obřady bira při nichž není vhodné mít na nohách obuv, mají ale ještě další důležitou funkci: legitimizovat ducha nebožtíka. Šónové totiž věří, že po smrti se duch bezcílně potuluje, nemá vlastně domov. Je proto potřeba ho proto hezky přivítat zpátky a učinit tak z něho dědičného či rodinného ducha. Rodina čeká zhruba rok, teprve pak ho může „vzít“ pomocí obřadu bira nazpět do rodiny. Zjednodušeně řečeno. A následně pak s ním kdykoliv během hry na mbiru komunikovat; radit se s ním a nechat se jím léčit.
Jekot, jako když vás na nože berou
“Když jsem poprvé zaslechla zvuk mbiry, nemohla jsem se od něho odtrhnout. Musela jsem jí pořád poslouchat, nešlo to zastavit. Onemocněla jsem mbirou a nezbývalo nic jiného, než se na ní naučit hrát.“
Otázku obecně vžitého zákazu týkajícího se žen konzultovala se svým dědečkem: “Řekl mě, rozmysli si to, začneš-li hrát na mbiru, přestaneš být ženou. Budou tě považovat za nečistou, vždyť ženě přece patří starost o domácnost a výchovu dětí.“
A raději se ani nezmínil o pravidlech rituálu bira. Při nich totiž odjakživa na jedné straně sedí muži a na druhé ženy s dětmi. Ženám náleží zpěv a recitace oslavných básní madetembedzo při nichž se doprovází na chřastítko s mušlemi hosho, mužům mbira s bubny ngoma. Aby si mezi sedla mezi muže, to už musela být hodně odvážná ženská. Přestože matka chápala dceřinu vášeň a neobvyklý talent pro hudbu, co se týče biry, byla s ní hned hotová: „Zkus přijít na obřad a ztluču tě, až zmodráš!.“ Kam s tím ovšem na tvrdohlavé dítě. Protože se v její vesnici díky přítomnosti misie obřady nemohly konat, musela ujít mnoho kilometrů. I tak se jednou večer s drzostí sobě vlastní na bira objevila. Všichni ztichli a nejblíž stojící chlap jí povídá:“Okamžitě vypadni, mrně!.“ Což malou Stellu nijak zvlášť nevyvedlo z míry. „To bys mě musel odnést, jinak se odsud nehnu.“ A tak se ji pokusil popadnout za ruku a vyvést. V tu ránu začala řvát, jako když ji na nože berou. „Ten jekot jim musel propíchnout ušní bubínky i ale srdce, protože mě za chvíli nechali na pokoji a napříště, když jsem mezi ně opět přišla už raději dělali, že mě nevidí,“ vzpomíná se smíchem Stella na dobu, kdy jí bylo deset let a stala se zcela první z národa Shona beroucí rukou pro ženy odjakživa zapovězenou mbiru. Docílila tím také toho, že její následovnice – dcera Virginia Mukwesha nebo Chiwoniso – už nemusely projít podobným martýriem.
Primát ale Stella Chiweshe nedrží pouze v souvislosti s ženským mbira tabu. Jako první ji napadlo zvýšit účinek uhrančivosti mbira music doprovodem zvonivé marimby. Zastavme se na chvíli u tohoto nástroje, jehož přesný původ nikdo nedokáže určit. Mosambik, Zambie, Zimbabwe? Nikdo neví. V legendách Zulů z Jižní Afriky se praví, že ho „vynalezla“ bohyně Marimba, to když dřevěné destičky ozvučila tykvemi a nahradila vibrující blány z pavoučích vajíček nebo vepřová střeva. Tlukotem do podobného nástroje zavěšeném na bocích mosambičtí zemědělci podporovali růst plodin a zaháněli dotěrné paviány. Šónové marimbu neznali, přestože některé prameny uvádějí, že pochází z období Velkého Zimbabwe. Stelle Chiweshe se prý dlouhá léta honil hlavou lahodný nedefinovatelný zvuk, než přišla na to, že se jedná o marimbu. Dnes má v její mbiramusic nezastupitelné místo. Na koncertech ji doprovázejí hned dva hráči na marimbu, bubeníci s ngoma a baskytarista. On sedí uprostřed, ruce schované v tykvi a zpívá.
Dar od mořských panen
Mystická mbira music vás prý dokáže přenést z odevzdanosti a smutku ke vzpouře proti utlačovatelům, z utrpení k duchovní očistě a pokojné mysli. Bez takřka posvátné drnkací skříňky se neobejdou žádné rodinné oslavy, svatby, křtiny a v nynější době ani významné politické návštěvy. Oblíbené jsou koncerty určené pro meditativní rozjímání, mbira asistuje u léčebných rituálů pro duševně nemocné a při pohřbech, kdy se jejím zvukem příbuzní loučí se zemřelým. Na hráče mbiry se obracejí také zemědělci: věří, že jim nad plodiny spálené sluncem přivedou deštné mraky nebo naopak zastaví déšť přerůstající v nebezpečné záplavy. Když se ale na tajemství mbira music ptali Virginie Mukwesha odpověděla vyhýbavě: „Neznám ho, moje ruce jsou ukryté uvnitř a tam je tma.“
Do tajů maridzambiry (vše výše uvedené ovládající hráčky na mbiru) Stellu zasvětil dědečkův strýc. Od sedmnácti let se už pravidelně účastnila bira obřadů, přestože své schopnosti musela až do vyhlášení nezávislosti před úřady tajit. „Když lidé trpí, potřebují hudbu, stejně jako hudebníci, kteří si pomocí ní ulevují. Nemohla jsem proto přestat hrát, přestože jsem se za to mohla dostat do vězení. Bez hudby bychom nepřežili. Hudba je náš vzduch,“ říká Stella Chiweshe.
Po roce 1980 byla pozvána do souboru National Dance Company s nímž se vydala na cesty po celé zemi a následně pak do Mosambiku, Austrálie, Severní Koreje a Indie. Vypracovala se tu v obdivovanou sólistku. Koncerty, kdy ji doprovázeli ještě bubeníci trvaly i několik hodin. Tehdy se společně s publikem vstřebávajícím transovou tišící hudbu v tom nejstarším slova smyslu ocitli zcela mimo realitu. „Stalo se mě také, že lidé nepoznali, že jsem přestala hrát. Natolik byli zaměstnaní sami sebou.“
Atmosféra obřadu bira odehrávající se pod hvězdnou oblohou Zimbabwe je prý nepřenosná, alespoň se to vždycky tvrdilo. Stella Chiweshe ovšem jejich magii dokázala vnést i pod střechy světových koncertních sálů. Podobně jako zpěváci qawwali přitom zvolila nezbytný kompromis: mnohahodinovou seanci stáhla na délku běžného vystoupení, aniž by ubrala cokoliv z jejího spiritismu. Zpočátku se ale ostýchala:” Trvalo mě dlouho zvyknout si na to, že jsem na pódiu středem pozornosti. Nechápala jsem, proč jsem se propůjčila k tomu hrát pro lidi, kteří tam jen tak sedí bez jakékoliv reakce a ani si přitom nesundají boty.”
V Evropě Stellu Chiweshe objevil německý producent Peter Reich, který ji přivedl ke značce Piranha, kde od roku 1987 vydává svá úspěšná alba. Německo si proto zvolila za svůj druhý domov, část roku ale pořád tráví v Zimbabwe. “Nemohu zůstat dlouho mimo vlastní zemi, dodává mě sílu a inspiraci. jak jen to je možné, odjíždím do Zimbabawe a hraju pro mladou generaci. Víte, mladí už neznají co to je vesnická mbira music. Chtějí slyšet kytary a klávesy. Existuje mezi námi obrovská propast pro vnímání hudby a já jsem šťastná, že se mě ji daří překlenout.”
Na svých albech vychází z tradičního repertoáru, léta sbírané skladby hodlá dokonce vydat knižně, nicméně ráda také experimentuje a obalamucuje duchy, tím, že do původních skladeb, které jinak nemůže hrát kojící, nemocná či menstruující žena, vkládá vlastní tvorbu. “Mohla bych probudit zlé duchy a vyvolat nežádoucí věci. Takhle na ně nemusím myslet.”
Do mbira music často zařazuje populární městský kytarový styl jiti nebo zimbawskou rumbu sungura a na albu Matare soustředila dokonce sedm hráčů na mbiru.
K šedesátinám ji Piranha vydala reprezentativní dvojalbum Double Check – Two Sides Of Zimbabwe´s Mbira Queen. První část představuje Stellu Chiweshe v duchovní, transovní rovině. Skladby napsala v 70. a 80. letech pod vlivem nejstarší tradice, cestuje tu světem předků a doprovází ji pouze kytarista a bubny ngoma. Ve druhé, současnější ( z let 1988-1990) má kolem sebe na dvacítku muzikantů s marimbami, kytarami, baskytarou, bicími a bubny, včetně hostující dcery Virginie. Je tu možné slyšet záznam z John Peel Session nebo úchvatný spontánní jam na téma její legendární skladby Chachimurenga vybízející k boji. Za účasti členů londýnské skupiny 3 Mustapha 3, Houzama Mustaphy s drum kitem a Sabah Habas Mustaphy alias Colina Basse s baskytarou tu Stella zpívá:”Až naše válka začne, poznáš to mé dítě. To bude smrt honit smrt. Půjde o válku duchů.”
Osobitostí oplývají také texty, vlastně minipříběhy, zazpívané nevšedním prolamovaným, vypravěčským hlasem. Inspiraci k nim Stella bere pořád v Africe. V písni Vana Vako Vopera dokonce s černým kontinentem vede dialog: ”Proč vlastně tvoje dětí trpí, co jsi udělala špatně?.” Kuseniseni znamená v Zimbabwe čas brzy ráno při svítání. Anglický důstojník kdysi vyslal černošského úředníka do domu, z něhož vycházel zvuk zakázané mbiry, aby zakročil. Duch jeho předka mu to však znemožnil a dokonce mu přes mbiru vzkázal, aby rezignoval na své povolání. Hudba hrála až do svítání a úředník s tím nemohl nic dělat.
Stella Chiweshe žádnou z písní nikdy nezahraje dvakrát stejně, to protože je považuje za živé věci, jimiž byla obdarována. Při přeletu oceánu ji jednu prý dokonce věnovaly mořské pany aniž by si toho na palubě letadla kdokoliv všimnul.
Říká se, že africká vesnice bez hudby je vlastně mrtvé místo. Takovou africkou vesnici dnes pro Stellu Chiweshe představuje celý svět. Nechce ho mít za mrtvé místo.
(2007)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
