Tartit - Pouštní blues co vám ukradne tělo
22.05.2008 | Světově proslulá skupina Tartit z Mali ve svém žánru představuje jistý unikát: zatímco většinu ansámblů ze Sahary reprezentují muži, Tartit vládne pětice zpěvaček. Transovní rytmus jejich akustické hudby vycházející z velbloudích kroků má proto daleko spirituálnější podobu než jakou známe od jejich krajanů Tinariwen s elektrickými kytarami.
Tartit pocházejí z kmene kočovných Tuaregů, odvěkých pouštních nomádů; hrdých a nespoutaných vůdců velbloudích karavan a respektovaných vládců neohraničené Země prázdnoty - Azawadu, bájného území Tuaregů, rozprostírající se kdesi mezi Alžírem, Mali, Nigerem a Libyí. Když v 60.letech zmíněné země získaly nezávislost, střetli se s nimi Tuaregové o svůj Azawad v mnoha krvavých bojích, které ustaly teprve po bezmála třiceti letech v malijské městě Timbuktu, kdy v rituálním Mírovém ohni spálili zbraně. Tuaregové ale neválčili pouze o Azawad. S ubýváním zelených pastvin mizela také jejich kultura, zvlášť tisíciletá hudební tradice. V ní se ukrývá veškerá historie a moudrost Tuaregů. Ve starobylých epických písních přirovnávaných ke kronikám se zpívá o slavných vítězstvích z dob, kdy Tuaregové ovládali Saharu, ale i bolestném přežívání v uprchlických táborech, kam je vedle politiky zahnalo strašné sucho. To co v běžném životě dříve neznali ani nepotřebovali – zakládání skupin, koncertování a natáčení desek – dnes Tuaregové při všech změnách jimiž procházejí, považují za snad jediný způsob jak svou hudbu uchovat pro další generace. Nehledě na skutečnost, že jim pomáhá přežít také ekonomicky.
V táborech se sešli příslušníci rodových klanů z opačných stran pouště a hudba tak dostala zcela novou podobu, což je případ Tartit, založených v roce 1995 v jednom z nich na území státu Burkina Faso. Ostatně volný překlad názvu skupiny z jazyka tamashek zní: svazek či pouto.
Podle zvyků nezahalené, hrdé, na islámské poměry velmi emancipované, autorsky a hlasově nepokořitelné ženy usednou na koberce a za bušení do bubnů tinde spustí své pouštní bluesově naříkavé litanie na bázi zvolání a odpovědi. Povrchnímu posluchači mohou přijít monotónní: v dynamickém sborovém zpěvu bubnujících a tleskajících žen zpočátku postrádá výraznější změny. Instrumentální doprovod čtyřech hráčů na třístrunné loutny tehardent a naříkavé housle imzad s občasným vpádem elektrické kytary mu třeba přijde skoupý. Přitom se stačí hlouběji zaposlouchat a v hypnoticky pohlcujícím rytmu najednou objeví nečekané množství harmonické originality, pestrobarevné melodické krásy, spoustu nejrůznějších chodbiček a svůdného tajemna, asi jak když se s lupou přiblížíte k obyčejnému mraveništi.
Tartit dokáží mistrovsky zrovnovážit dávnověkost a modernost, v níž se čas odvíjí docela odlišným způsobem než jak jsme zvyklí uprostřed velkoměst.
Tartit dnes žijí v malijském regionu Niafunke, u břehy řeky Niger, domovině už nežijícího fenomenálního kytaristy Ali Farka Toureho – navždy symbolu pouštního blues. Patřil k jejich obdivujícím přátelům a se zeppelínovským Robertem Plantem jim pomohl vyšlapat cestičku na světovou scénu. Společně vystoupili v roce 2001 na prvním ročníku dnes již legendárního festivalu Blues v poušti v Mali, odkud pak Tartit vyrazili na grandiózní turné: koncertovali na festivale WOMAD, který pořádá zpěvák Peter Gabriel, v Glastonbury a postupně vydali tři velmi ceněná alba. To poslední – Abacabok – označil magazín Rolling Stones za africkou nahrávku roku 2006.
Tartit patří k vykladačům pouštní hudby, která se u řeky Mississippi proměnila v blues. Hudby srostlé s životem a vznikající jakoby mimoděk, to když večer u táborových ohňů Tuaregové komentovali dění uplynulých dnů. Netušili přitom, že v jiné části planety se z ní stane zloděj lidských těl, kdy si s nimi během koncertu dělá co se mu zamane. Roztančí je, zbaví smyslu pro sebekontrolu, vyděsí, protože nechápou, jak snadno mohly podlehnout dávným písním z radosti, nouze a naděje.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík