Johnny Kalsi - Na lovu tygrů s Johnny Kalsim
28.12.2009 | Anglický novinář Jamie Renton tvrdí, že pandžábský buben dhol „dokáže vytvořit ohlušující rámus, ve větším množství pak utrhnout hlavu". Těžko říct, každopádně s ním vesničané kdysi zaháněli tygry a před indickými vojsky s eskadrami bubeníků Angličané utíkali, jako Zikmundova jízda před husitským chorálem. V současnosti nejproslulejším hráčem na dhol je Johnny Kalsi, přezdívaný Mr.Dhol.
Peter Gabriel ho má za úsměv nikdy neztrácejícího Velvyslance lásky. Při vší rytmické nekompromisnosti, schopné vás ve vteřině smazat z prken představuje totiž tento Pákistánec „hřejivé sluníčko“ a jednoho z nejpřemýšlivějších hudebních pacifistů této planety.
Narodil se v Anglii, jeho rodiče v Keni a prarodiče v Pandžábu. V kultuře tohoto od roku 1947 mezi Indii a Pákistán rozděleného státu vyrostl. Na tamní dožínkové hudbě, jejíž tance poháněné bubnem dhol se v Londýně v 60. letech staly základem stylu bhangra. „Měl jsem přísně indickou výchovu a první hudební zkušenosti získal při návštěvách indických svateb, trvající někdy i celý měsíc. Po celé dětství jsem skoro každý rok byl na nějaké takové svatbě a sledoval staré hráče na dholak a tabla.“
Bhangra, původně undergroundová záležitosti anglické asijské komunity se ve spojení s moderními nástroji zanedlouho přeměnila v dravý, stále však veřejnosti utajený hudební proud. S dávným nástupem legendární skupiny Alaap, která hrála i na pražském festivalu Respect, se ale věci daly do pohybu. V 9O. letech pak jen málokdo nezaregistroval mohutný nástup tzv. londýnského asijského undergoundu. Johnny Kalsi u Alaap začínal; navíc jako široko daleko první hráč na dhol. Zanedlouho proto každá bhangra kapela musela mít dhol. Po šesti letech od Alaap odešel a hned po něm chňapli Transglobal Underground, pak jezdil s Fun-Da-Mental, Asian Dub Foundation i s Robertem Plantem. Založil famózní dechovku The Bollywood Brass Band a vstoupil do Afro Celt Sound Systemu. Ještě předtím ale za ním začaly chodit děti z asijských komunit, aby je naučil hrát na dhol a tak vznikl Dhol Foundation, škola mající po Anglii desítky tříd. A proto vždycky, když Kalsiho některá z kapel omrzela, mohl za sebe nabídnout náhradu. Na debutovém albu Big Drum: Small World s ním v jedné skladbě hraje dokonce dvaačtyřicet žáků.
Buben k tanci a boji
Buben dhol patří bez debat mezi nejhlasitější nástroje naší planety. Je neodmyslitelně spjatý s bhangrou, dožínkovou hudbou z Pandžábu.
Jedná se o zhruba šedesát centimetru vysoký a třicet široký, oboustranný, bohatě zdobený buben, který má hráč zavěšený okolo krku. Je vyroben z tvrdého dřeva – nejčastěji z manga nebo mahagonu. Do jedné strany se buší silnější, na konci zahnutou paličkou dagga a vychází z toho rámusivý basový zvuk, do druhé slabou rákosovou thili, kontrující naopak vysokým zvukem. Hlasitost dholu se mění napínáním obou povrchů, původně vyráběných z kozí kůže, dnes z umělých materiálů.
Původ dholu sahá do 15. století a za jeho předchůdce je považován perský, rovněž oboustranný, ovšem daleko nižší buben dohol. Dhol je sice symbolem bhangry, ale v minulosti se používal během dalších pandžábských slavností, doprovázel tanečnice, náboženské ceremoniály, výcvik bojového umění Gatka, vybubnovávali se s ním důležité zprávy, na vesnicích s dholem zaháněli tygry a jeho děsivý zvuk využívaly armády pandžábských Sikhů.
S asijskými přistěhovalci se dhol dostával od 50. let minulého století do Evropy. Zatímco bollywoodské filmy, v jejichž hudbě má dhol výrazné zastoupení, spojují asijskou komunitu napříč celým světem, pro Asiaty usídlené v Anglii se důležitou součástí jejich identity stala výhradně bhangra s dholem. Ve spojení s elektronikou vytvořily v 80. letech základ pro nástup skupin Alaap, Achanak nebo Heera a později asijského londýnského undergroundu.
Zjednodušeně řečeno - a nevysvětlujte si to špatně - albový debut Dhol Foundation a do jisté míry všechna pokračování, nese znaky Afro Celt Sound Systemu po indicko-punjabsku. Napovídá tomu i účast některých Kalsiho kolegů : James MacNally, Martin Russell a všudepřítomný duch zběsilého techna. To ale nejednou přišpendlí ke zdi akustická bouře početného dholového týmu; viz závěrečný Drummer’s Reel orámovaný niněrou Nigela Eatona, natáčený v Indii:“Chtěl jsem zachytit zvuk Bombaje. Mají tam navíc jedinečný způsob nahrávání, který mě nutil stát s pusou otevřenou.“ Společnou řeč na albu našly elektromašiny, armáda programátorů a tradiční akustické nástroje. Několikrát zazpívají Shin DCS a Natacha Atlas, ve skladbě Tere Bina přímo hitově. Johnny Kalsi se pak motá u všeho: autorsky, producentsky, programátorsky, hráčsky; řídíc tuto koláž lehkou rukou, kladouc akcent na živost, vzdušnost a všudepřítomné tradiční podhoubí. „Chtěl jsem k tomu co děláme adaptovat elektroniku. Šlo o experiment, to nehodlám popřít. Nevěřil jsem, že bych dokázal připravit čistě bubenické album. Některé z nich jsem předtím slyšel a přišly mě po desítkách minut jednotvárné. Je totiž jedno, zda-li změníte rytmus či základní vzorec, zvuk bubnu zůstane stejný. Tak jsem si řekl : nechci vytvořit desku dhol, pouze s rytmy a údery. Chci hudbu, vokály, chci, aby lidé tu desku poslouchali a jenom přitom zavřeli oči a malovali si své vlastní obrazy,“ řekl Johnny Kalsi v jednom rozhovoru.
Vytříbeností a dotažeností svého neobejitelného zvuku album Big Drum: Small World ční nad rámec módního multikulturního dialogu a ptáte-li se jestli tudy vede cesta do Punjabi, tedy na samý start, odpověď zní, že ano.
Jak to vypadá na takové pandžábské dožínkové slavnosti ?
„Pandžáb vlastně znamená ‘Pětiříčí’, podle stejného množství řek, které tudy protékají. Daří se tu proto zemědělství a když se všechno v dubnu a květnu sklidí, lidé shrábnou peníze a začnou dlouhé oslavy. Všichni mají krásně zbarvené obleky, divoce tančí, zpívají a opíjejí se. A do toho zní dhol. Zaslechnete tu i jiné nástroje, ale dhol je jediným bubnem.“
A je pravda, že s ním kdysi vesničané zaháněli tygry ?
„Ano, i když dhol tehdy vypadal jinak. Říkalo se mu negara a byl jednostranný, ale rámusu nadělal, že i ti tygři měli nahnáno. Dhol se pak používal během válek k zastrašování nepřítele. Představte si bitevní pole, na něm kopec a pochodující Angličany. Za kopec neviděli, za to moc dobře slyšeli bubnování. V tom rachotu vůbec netušili, jak velké vojsko stojí na druhé straně, lekli se a uprchli ještě před bitvou.“
Dnes jste šéfem vlastního Dhol Foundation i stejnojmenné školy. Co vás vedlo k jejímu založení ?
„Všechno vzniklo jako nezávislý institut bez jakýchkoliv dozorčích a školních rad, tedy i bez nároků na veřejné fondy, jako záležitost zcela čistě asijských komunit. Rodiče ke mě vodili děti, aby se jim netoulaly po ulicích. A jak přibývalo žáků, zakládaly se nové a nové třídy, později už i rozlišené podle rozdílné úrovně hry. Ozvaly se i normální školy a proto jsem začal chodit učit i sem. Ale protože nejsem vystudovaný pedagog, bylo nutné napsat osnovy a skládat zkoušky.“
A je to jen otázka hudební výuky nebo i něčeho navíc ?
„Ke hře na dhol se musíte naučit mluvit jeho „řečí“. A proto učíme oboje. Víte, hrát na dhol je velmi těžké. Kvůli jeho hlasitosti. Já například nemůžu hrát doma, s anglickými sousedy to prostě nejde. Mám s nimi skrz to problémy a tak jdu raději do své školy, která sídlí v jednom kostele. Vikář mi dá klíče a můžu hrát v klidu celé hodiny a nikdo mi nic neřekne. Podobnou možnost vlastně poskytuji i dětem, a navíc nic nepodmiňuji, nezáleží mi na tom, jestli jde o indické děti. Teď mám například v kursu dva Japonce. Našli si mě na internetu. Zavolali, že by si chtěli v Londýně koupit dhol a učit se na něj. Zašel jsem s nimi do obchodu, pomohl jim vybrat dobré nástroje a oni odjeli domů. A teď mi mailují videoklipy jak pokročili a já jim na dálku radím. Tyhle komunikační a technologické vymoženosti jsou prostě báječné.“
Kdysi vystoupila v Praze skupina Alaap, ve které jste začínal. Proč se podle vás stala bhangra tak populární ?
„Obecně hlavním důvodem vzestupu bhangry je imigrace Asiatů do Anglie. Ve vytváření mohutných komunit, ve své kultuře závislých na hudbě předků. Nikdo přece nezapomene tančit, když se přestěhuje. A přestože tu existovala indická tradiční a klasická hudba, bhangra měla pro svou tanečnost vždycky navrch. Nitin Sawhney s Talvinem Singem a jiní si to také uvědomovali a hlavním zdrojem asijského undergroundu proto nemohlo být nic jiného než bhangra.“
Kdy jste vlastě začal přicházet na to, že jste ve skutečnosti Ind a ne Angličan ?
„Ha,ha,ha... to je dobrá otázka. Prarodiče ale pocházejí z Indie. Tehdy byla britskou kolonií, měli proto britské pasy. A když Anglie kolonizovala Afriku, podívali se do nich a řekli si proč ne ? Usadili se v Keni a tam se narodili moji rodiče.“
A jak to bylo s vámi ?
„Začal jsem si to uvědomovat tak v sedmi osmi letech. Už kvůli tomu, že jsem měl jinou barvu kůže a byl součástí v Anglii minoritní rasy. Nechci rozebírat politické kořeny, ale hrát tehdy na dhol bylo absolutní tabu, jak doma tak ve společnosti, protože to bylo indické a nikdo na sebe nechtěl moc upozorňovat. V komunitách se také nehrálo jako nyní. Dnes je módou být Indem. Jezdíme po festivalech, vidíme ty krásný evropský holky, jak nosí indické sari, na rukách indické náramky a dokonce i Andrew Lloyd Weber je tím prý ovlivněn. To já, když byl mladý, tak existovaly jen dva televizní kanály, vlastně ani to ne, BBC vysílala pouze dvacetiminutový indický program v neděli ráno v osm hodin, kdy všichni Angličané ještě spali. Dnes je to o mnohem lepší, existuje tu celá řada indických kanálů, kabelová televize, satelit a tak se Indové o národní televizi moc nestarají, protože asijské programy tu sice najdete, ale pořád se vysílají někdy okolo druhé ranní. Myslím si, že díky televizi a přístupu ke zprávám z domova se spousta věci změnila. Opravdu hodně. Takže už v mládí jsem si uvědomoval, že patřím jinam, protože jsem musel v neděli brzo vstávat a koukat se s rodiči na televizi. Hráli tam Nusrat Fateh Ali Khana, indickou klasickou hudbu a podobné záležitosti a mě to vůbec nezajímalo. Chtěl jsem slyšet popmusic, nějakou anglickou hudbu, na které jsem vyrostl. Pak ale můj mozek začal všechny ty věci rozlišovat. Že prostě tady je indická hudba, tady anglická a já stojím někde uprostřed, jako člen druhé generace britských Asiatů. Že jsem sice Angličan, ale zároveň také Ind.“
A co vaše děti ?
„To už je třetí generace. Moje děti milují Britney Spears, Spice Girls, ale vždyť jim je teprve sotva jedenáct. Když ale slyší jak hraju indickou hudbu, zatouží po ní. A když pak máma nese jídlo, bouchají do stolu v indických rytmech.“
Překvapilo, že jste koncepci debutového alba zvolil jako reflexi spolupráce s mnoha kapelami, se kterými jste v minulosti spolupracoval.
„To vyplynulo z faktu, že jsem se postupně z pozice nájemného muzikanta, co jen přijde, odehraje potřebné a jde dál, dostal k možnosti být stále víc zapojen do vývoje hudby Alaap, Transglobal Underground, Asian Dub Foundation nebo Afro Celt Sound System. Chtěl jsem na svém albu tuto svou cestu zachytit. Proto jsou skladby na albu každá jiná. To je ten pravý důvod. Slyšíte tu vlivy Nataschi Atlas, bhangry, arabské hudby a irské melodie přináší James McNally od Afro Celts. Já hraji na tabla a dhol. Můžeš se tak dostat lehce do Maroka, do Indie, Irska. Prostě cestuješ. Stačí zavřít oči a představovat si, že můžeš být kdekoliv z těchto míst.“
Skladbu Drummer Reel jste natáčel v Indii, jak na to místní hudebníci reagovali ?
„Je potřeba vědět, že v Indii na dhol nehrají společně, pouze samostatně. A my tvořili tým. Navíc hrajeme jednohlasně, což je důležité, abychom spolu vůbec mohl hrát. A pro Indy to bylo vzrušující a nové. Naprosto nezvyklé, protože v této formě dhol ještě neslyšeli.“
A co pro ně bylo víc nezvyklejší. Společné dunění dholu nebo slyšet niněru a techno ?
„Zvuk niněry mám velmi rád a Nigel Eaton patří k největším hráčům na světě. Niněra má fascinující basový zvuk a do našich rytmů zapadla úplně přirozeně. Šlo o velmi vzrušující zážitek použít niněru k doprovodu dvaačtyřiceti hráčů na dhol. Je to také jedna z nejvíc akustických nahrávek na albu.“
Podle nás je rock víceméně mrtvý, hodně nudný. Myslíte si, že jeho spojení s jinými hudebními kulturami v tomhle směru něco změní ?
„Určitě, opravdu si to myslím. Ty fúze, ty nové směsi mají opět své vzrušující jádro. Vždyť například většina členů Dhol Foundation pochází z Afriky a přitom jsme Indové. Mísit městský rock s tradiční hudbu a historií to je jako když vezmete shaker a přidáváte do něho ovoce s různými příchutěmi. Nezapomínejte ale, že se nejedná o nic nového, vždyť už dlouho před námi hrával Ravi Shankar s Beatles. Nedávno jsem také slyšel mix Doctor Drey s Bollywood Brass Bandem a nestačil se divit jeho velké odezvě mezi mladými lidmi. Podle mě se jedná o velký shit, ale oni tam použili tabla a indickou hudbu a ti mladí z toho byli úplně na větvi.“
Takže se budoucnosti hudby neobáváte ?
„Rozhodně ne. Vše se kolem nás rozvíjí. Přicházejí nové technologie, mění se i lidé. Vemte si album Dhol Foundation. Vyšlo u amerického labelu s vousatým Indem v turbanu na obale. To bylo v srpnu 2001 a v září postihlo New York známé neštěstí. A tím to pro Dhol Foundation v Americe skončilo, protože Američané nehodlali po 11. září koukat na nějakého Asiata v turbanu. Album prakticky propadlo. Američané jsou totiž velmi naivní, určitým věcem nerozumějí a ani jim nechtějí rozumět. Chce to s nimi mít trpělivost, jít na všechno daleko pomaleji. Jejich hlavní problém je totiž naivita, protože nejsou tak vzdělaní, nemají kulturu, historii; nebo tu možná mají, ovšem kulturu a tradici rozhodně ne. Mezi námi, jejich historie je shit a v tom spočívá veškerý problém. A my Asiaté, lidé s turbany se s tím musíme naučit umět potýkat. Je to tvrdé a těžké. A pokud se mě někdo ptá na radu, každému říkám : cesta vede jenom dopředu, chce to být pouze trpělivý a nechat se provázet hudbou. To je ta nejlepší rada, kterou umím dát.“
(2006)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
