David Byrne - Život s duchy velkoměst
24.12.2009 | Zosobňuje stejnou legendu, jako Robert Plant, Salif Keita, George Clinton či Marianne Faithfull. V něčem je ale všechny trumfnul: nikdo z nich si nezahrál v seriálu Simpsonovi. David Byrne ano - v epizodě Dude, Where's My Ranch? dokonce tančil s Homérem.
Narodil se v roce 1952 ve Skotsku, ale nejspíš se jednalo o omyl. David Byrne totiž naplňuje všechny představy rytmického šamana. Jeho hudba připomíná spíš africké rituály než běžný rock. Dokáže se přitom podívat světu do střev a sebezatracovanější poklesky popkultury obrátit ve svůj prospěch. 
S newyorskými Talking Heads – „umíněně komplikovanou punkovou kapelou sevřenou nervózním funky“ - už v 80. letech nastínil co teprve přijde, respektive co už dávno viselo ve vzduchu: inspirace exotickými kulturami. Po vydání přelomového alba Remain In The Light, oslnivě proteklého vzrušivě střemhlavými africkými a arabskými rytmy pak nikdo nepochyboval, že na něho, slovy Jorge Luis Borgese, číhá věčnost.
Pragmatismus zavrhnul, upřednostňuje intuici, záludně nepředvídatelné přístupy. Kráčí odjakživa proti proudu a když už se s ním ve formě obyčejných rockových písniček veze, připomíná lovce v džungli, co si zpívá: “Ztratil jsem se, ale nemám strach.“
Nalézal a nachází cesty: vedle hudby fotografuje, píše poezii, natáčí filmy, výtvarničí, pracuje s počítačovými programy, navrhuje desing, zajímá se o architekturu a je vášnivým propagátorem cyklistiky.
S Talking Heads, s nimiž v letech 1974 – 1988 natočil osm nedostižných alb, vstoupil David Byrne do historie. Svědectví jedinečnosti skupiny dokládá film režiséra Jonathana Demmeho Stop Making Sense: koncertní záznam z roku 1984 zachycující Talking Heads ve famózní formě. Přepadá vás pocit účasti na kmenovém obřadu, jste psychicky naladěni na opravdu něco důležitého, i když Jiří Černý kdysi napsal, že „být alba Talking Heads obrazy, doma by si je nepověsil“.
S přátelstvím a spoluprací s Brianem Enem – natočil s Talking Heads alba Fear of Music a Remain In The Light – začíná Byrneho odklon od „běžného“ rocku: takřka geniální, navždy zásadní společná deska My Life In The Bush Of Ghosts s nasamplovanými hlasy libanonských a egyptských zpěváků nebo reverenda Paula Mortona ovlivnila celé generace.
Brzy na to se Byrne s Philipem Glassem podílel na divadelním projektu The CIVIL warS od Roberta Wilsona (vzešlo z toho Byrneho album The Knee Plays). Složil a s Enem a členy Talking Heads natočil vynikající hudbu pro balení představení The Catherine Wheel americké choreografky Twyly Tharp. S režisérem Bernardo Bertoluccim si v roce 1987 došli pro Oscary za film Poslední císař: Byrne s Ryuichi Sakamotou za hudbu, Bertolucci za režii. Oba skladatelé v témže roce pobrali také Grammy.
Sám natočil bizarní mystifikační komedii Tru Stories, v níž ve smyšleném texaském městečku tančí tamní obyvatelé na písně Talking Heads. Zahrál si tu po boku Johna Goodmana a ve vynikajícím filmovém portrétu Absolute Wilson režisérky Kathariny Otto-Bernstein pro změnu s Tomem Waitsem.
Velmi ceněný je rovněž Byrneho dokument Ile Aiye (The House of Life) o afro-brazilském kultovním náboženství Candomble z brazilského regionu Bahia
Po rozpadu Talking Heads se u Byrneho naplno projevil zájem o world music, přestože i v tomto případě na to šel svérázně. V říjnu 1987 v magazínu Times uveřejnil článek Proč nenávidím world music, kde uvedl: „Z mých zkušeností je použití termínu world music nemístnou cestou. Je to cesta vyhoštění do království něčeho exotického a tajuplného, nicméně vychytralého. Vytváří to skupiny my a oni. Toto škatulkování je cestou nevidící kapely nebo hudebníka jako tvořící individuality, ačkoliv kulturností poněkud odlišné od náhledu americké televize. Je to nálepka pro docela všechno, co není zpíváno v angličtině, nebo pro všechno, co nesedí do anglo-amerického popového světa.“
Chvíli na to založil významný label Luaka Bob vydávající a propagující latinskoamerickou hudbu. Katalog zahrnuje Susanu Baca, Los De Abajo, Waldemara Bastose, King Chango, Toma Zé, brazilské psychedelické skupiny z 60. let, ale také belgické Zap Mama, berberskou zpěvačku Djura a další nahrávky z Afriky, Asie nebo Evropy. A samozřejmě Byrneho desky. Na debut Rei Momo například poskládal skladby v rytmech merenga, coumbia, samba, charanga, protažené trademarkem Talking Heads.
Byrneho tvorba příliš neuhýbá od filosofie vizionářského rockového písničkáře s odlišným cílem, napojeného na elektroniku a „šamanské rytmy“ současně. Vše už od časů Talking Heads podtrženo kousavými, ironickými, humornými a nejednoduchými, až surrealistickými texty; poetickými vizemi prvotního křiku člověka uprostřed civilizace. „Neštěstí přináší tvořivost,“ tvrdí Byrne na cestě nekonečného pátrání po nových přístupech, zvucích, rytmech, místech a lidech.
Do studia si zve africké a asijské hudebníky, kultovní skupinu Devo, popovou Morcheeba, bossa nova zpěvačku Bebel Gilberto, sobě podobného úletáře Arto Lindsaye, jazzového klávesáka Johna Medeskiho, basistu od Toma Waitse Grega Cohena nebo bizarní smyčcové a dechové soubory.
V roce 2008 vydal album Everything That Happens Will Happen Today, překvapivý návrat ke spolupráci s Brianem Enem. Dvacet sedm let po té, co změnili tvář popmusic.
Zatímco ale My Life In The Bush Of Ghosts a Remain In The Light žraly posluchače doslova zaživa, bez sebemenší naděje si je doma s kytarou přehrát – ledaže byste byli na speedu – s Everything That Happens Will Happen Today svítá naděje, že by se to mohlo podařit, a klidně třeba u táboráku. Brian Eno svou hudbu nazval elektronickou poctou gospelu a nevzešlo z něho nic jiného než folkové písničky, opravdu. David Byrne je nazpíval a otextoval a znovu nečekaně: mají převážně smířlivou, optimistickou náladu. „V posledních letech jsem byl hodně naštvaný. Válka v Iránu, Bush presidentem, ekonomika v háji, ideální témata pro punkovou kapelu. Napadlo mě to obrátit to, ukázat těm zmetkům, že si naději a lidskost vzít nenechám,“ vysvětluje Byrne.
Album vzniklo kuriózní, způsobem: po e-mailu. Eno v Londýně skládal jednoduché, do gospelu ponořené melodie postavené na akustické kytaře, Byrne v New Yorku dodal zdaleka svůj nejjemnější hlas a texty. Setkali se až při finálních pracích. Ačkoliv se jedná o takřka písničkářskou desku, v detailech se zvukový mág Eno nezapřel. Pořád zůstává lstivým, mazaným pašerákem nejrůznějších překvapení – například kytary Steve Jonese od Sex Pistols. Jednoduchých, za to čerstvých. A kupodivu vesele hravých. Žádné Ghosts 2. Tomu se dá rozumět, stačí se rozhlédnout kolem sebe: plagiátorství, revivaly a návraty k sobě samým nekvetly nikdy více jako dnes. A Byrne s Enem by museli mít nakročeno k umělecké sebevraždě, pokud by na nějaké Ghosts pomysleli.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
