Super Parquet (2019)
Super Parquet
Pagan
08.11.2020 | Banjo, dron box, dudy, looping a pak už jen adieu.
A budeme doufat, že snad brzy nashle. Tradiční elektronická hudba z francouzského Auvergne totiž podle všeho jede na LSD říznuté adrenalínem. Počkat, počkat, co to je za nesmysl? Inu Okcitánci, a když si Lo Còr de la Plana mohli vymyslet okcitánskou polyfonii, kvartet Super Parquet napadla tradiční elektronická hudba, ke všemu s podtitulem „psychedelie z Massif Central“. Dobře, ale co je na ní tolik zajímavého, že o ní najednou všichni mluví? Tak nějak všechno: ničím nešizený tranz, hučivé drone, minimalismus, temná disonance, melodie jako přidaná hodnota. Nakouknout na koncert Super Parquet je ztráta času, to jako byste dali kompozici Steva Reicha pár minut a měli za to, že jste v obrazu. Budují napětí postupně, zprvu jakoby každý zvlášť, v katarzním konci už jako jedno tělo, jedna duše. Rozuměj: akustické nástroje splynou s elektronickými smyčkami a drone dud cabrette s drone boîte à bourdon (elektrickým motorkem poháněný novodobý hybrid niněry a indického shruti boxu). Na kvartet se sesypala spousta přirovnání a nejsrozumitelněji zní „něco mezi vesnickými slavnostmi a rave party“, protože zatímco banjista Antoine Cognet a dudák Louis Jacques zastupují tradiční hudbu z Auvergne, proslulou tancem bourrée a nezaměnitelným zvukem cabrette, Simon Drouhin a Julien Baratay přišli z elektro scény, a o nějaké tradici neměli ani páru; přesto společně došli k závěru, že pokud jde o drone a důraz na repetici, nemá si tradice z Auvergne s elektronikou co závidět.
Začněte skladbou Adieu, dokonalou ukázkou zmíněného, z níž navíc vyplyne důvtipná revitalizace rytmického základu bourrée (a také se v ní jako jediné malinko zpívá). Od hypnotického drnkání na banjo se řízeně odpoutáte od země a zamíříte do psychedelické mlhoviny, rockerům nápadně připomínající kytarové noise Sonic Youth. A ztratíte-li se, je k dispozici tranzovní nářez, ne nadarmo nazvaný Mars.
(pro UNI)
Jiří Moravčík
