Istanbul (2020)
Shantel & Cümbüş Cemaat
Essay Recordings
08.11.2020 | „Umí dokonale číst taneční parket. Maximálně tři skladby a všechno je v plamenech,“ řekl kdysi o Shantelovi dost nepravděpodobný fanoušek Tony Allen.
Hasičáky ale nechte doma, tak horko tentokrát nebude. Anatolský rock, arabesky, řecké rembetiko a turecký taksim nemají jako Balkán potenciál proměnit se v obvyklou Shantelovou „divokost pro masy“ a nic na tom nezmění tepající i bublající elektronika, vpády diska a dubu. Tíhu úkolu roztančit nás na sebe totiž vzala instanbulská skupina zpěváků a muzikantů Cümbüş Cemaat. Známá hlavně návštěvníkům umělecké čtvrti Beyoğlu, kde v klubu Ziba Bar už třináct let působí jako živý jukebox, zahrnující přes pět set Turkům a Řekům dobře známých skladeb. Žádná alba, jen svatby, pohřby, koncerty a jediný krátký výsadek do známosti: z filmu Djam režiséra Tonyho Gatlifa však kouzlo kapely vedené zpěvákem Cemem Köklükayou pochytíte lehce. Stejně jako Shantel.
Ten sám sebe dlouho vidí jako kombinaci ošklivého káčátka a královny krásy, čímž se vysmýkává z jednoduchého zařazení do „balkánského electro rockʼnʼrollu“ a do karet mu vždy hrál řecko-židovsko-ukrajinský původ, a tím pádem neohraničenost zeměmi ani styly. V Istanbulu se neocitl náhodou, ani z rozmaru: od roku 2007, kdy metropoli rozboural hitem Disko Partizani a pro režiséra Fatiha Akina sestavil soundtrack pro film The Edge Of Heaven, sem jezdí pravidelně hrát, bavit se a divit se, že pro fotbalové fanoušky pořád před zápasy platí, že když se dostat do varu, tak jedině s Disko Partizani. Do tak závratných tanečních otáček se žádná z nových skladeb nedostane, snad jedině singlová Suda Balik, kdy v plné míře zazní nástroj, na který se album spoléhá nejvíc: elektrifikovaná loutna bağlama.
Melodie skladby Adimiz Miskindir Bizim vám sice cosi připomíná, stejně se skvělou variací na psychedelický anatolský rock hodně bavíte. Vlastně skoro pořád, jen trochu jinak, než byste od Shantela čekali.
(pro UNI)
Jiří Moravčík
