Soul Mama (2020)
Mama Sissoko
Sans Commentaire
05.11.2020 | Marná léčba z těžké závislosti
Jedenáct let čekání, doufání a ke konci už pouze rezignace. Pětasedmdesátiletý malijský kytarista a zpěvák ale prý jen trpělivě vyčkával, až ho vítr osudu znovu zavede do studia. Takže: děkujeme větře za album Soul Mama!
Na malijských veteránech fascinuje, jak hudbu neřeší a kariéra pro ně není posvátná kráva: klidně se na desetiletí vytratí ze scény, a když se znovu objeví, strašně se diví, proč se okolo toho dělá tolik cavyků. Mají zkrátka vlastní způsob vnímání kariéry a hudba pro ně zůstává především zdrojem uspokojení, nebo, jak říkal kytarový génius a farmář Ali Farka Touré: nejdřív práce a pak zábava.
Ali Farka Touré miloval sám sebe, Bassekou Kouyate Ali Farku a Mama Sissoko americký soul, jen to skrýval, zároveň totiž obdivoval ngoni a považoval se právem za prvního, kdo na kytaru přenesl loutnové fígle. Na Tourého úchvatném albu Savane nechala tahle svatá trojice posluchači pocítit, co to je blues, kterému se z mnoha důvodů začalo říkat pouštní. Hráli spolu celou dekádu a je ke škodě, že z toho nikdo víc nenatočil; nebo jo, ale někam pořádně založil. Na Tourého se Sissoko odvolává ve skladbě Sekechi. Pochopitelně nesměly chybět jednostrunné housle soku, Tourého milovaný nástroj, s nímž oslňuje nedostižný Zoumana Terreta.
Vyslání malého kluka do hlavního města Bamaka za strýcem, aby se tu vyučil mechanikem, neklaplo: Djeli Baba Sissoko patřil k vyhlášeným virtuózům na loutnu ngoni a synovce namísto práce s kovem učil jako správný griot zvládat tajemství hry. Během jakési oslavy, kam byl se strýcem přizván, si ho všiml samotný president země Modibou Keita a dvacetiletého teenagera, který si mezitím za poslední peníze koupil kytaru, okamžitě přijal do National Instrumental Ensemble. Jednu vysokou školu pak vystřídaly další: slavná kapela Badema National (National Family), kde Sissoko naprosto unikátní kytarou oslňoval po boku zpěváckého velikána Kassé Mady Diabatého a za orchestr s devastujícími účinky na posluchače, se vždycky uváděl ansámbl Super Biton de Ségou. Sissoko se osamostatnil až v 90. letech a s dvěma alby sice zanechal dobrý dojem, s moderním uchopením malijské hudby se jejich staromilský zvuk ale nepotkal. Zato na nahrávkách Oumou Sangare, Salifa Keity nebo Afela Bocouma s ngoni vyčníval až tak, že ho nebylo možné přeslechnout, i kdybychom chtěli. A možnost spatřit Sissoka ne veletrhu Womex doprovázet s akustickou kytarou griotskou zpěvačku Bako Dagon se rovnalo propadnutí do ráje.
Když francouzský bubeník a producent Vincent Dorléans pracoval na albu loutnisty Abdoulaye Koného Kandiafy, netušil, že je synovcem Sissoka, o kterém si myslel, že už to s hudbou dávno zabalil, takže po prosbě, aby si na něho také našel čas, nevěděl co dřív. S takovou legendou ještě neměl co do činění a naplnit přání Sissoka zapojit do natáčení rodinu před něho postavilo ještě větší výzvu. Modibo Sissoko, baskytarista od Salifa Keity a zpívající dcery Djessou, Awa, Madou a Diawoyé ale jistí otce ze všech stran s nadšením pro jeho znovunaleznou radost z hudby, vrcholící jedinečnými kytarovými preludicemi a zpěvem s patinou dávnověkosti.
Sissoko zůstává v mnoha ohledech stejný. Hráčsky, skladatelsky, zpěvácky, prostě ve všem. Až na jedno: kdo to dosud nevěděl, a takových je docela hodně, tak teď ví, že velkým vzorem mu byl Otis Redding a tudíž je potřeba k jeho poctě nechat na albu rozeznít varhany rastafariánského Francouze Manjula, ladně se prolínající s Koného ngoni. Ti co Sissoka neznají, zůstanou možná zaskočeni mocí jeho kytarové hry, odtajněné nedávno sérií videí: střídá v nich styly z malijských regionů s poučeností někoho, kdo je procestoval a do hloubky prozkoumal.
„Když se naštvu a s problémy si nevím rady, zahraju si na kytaru nebo ngoni a za patnáct minut mám všechno vyřešené," tvrdí Mama Sissoko. Rozumíme tomu, ale jednoduché to nemáme: tak rychle se těžké závislosti na albu nezbavíme. Na takové zázraky totiž věří málokdo.
(pro Český rozhlas)
Jiří Moravčík
