Placeless (2019)
Kronos Quartet & Mahsa a Marjan Vahdat
Kirkelig Kulturverksted
02.01.2020 | Chcete-li pochopit svět, je nutné se dívat kolem sebe
Vždycky, když politikům přerostly předsudky vůči některým zemím přes hlavu, přiměl nás americký smyčcový Kronos Quartet vcítit se skrze hudbu do pocitů tamních obyvatel. O tom je i nové album, natočené s íránskými zpěvačkami Mahsou a Marjan Vahdat, s pohledu presidenta Trumpa vlastně nepřátel. „Láká mě představa postavit před Bílý dům obří aparát a pouštět tuhle hudbu co nejvíc nahlas," uvedl leadr kvartetu David Harrington k albu zhudebněné středověké i současné perské milostné poezie.
Kronos Quartet proslul neuvěřitelným záběrem - od moderní klasiky přes experimentální avantgardu, minimalismu, folk a rock až k world music a vlastní nadčasové tvorbě. Dalším charakteristickým rysem kvartetu zůstává multikulturní dialog, v němž bez předsudků vstupuje do konfrontací s nejrůznějšími kulturami s úmyslem empaticky vysvětlovat. „Strach z neznámého plyne z nevědomosti a mám za to, že obavy, jak málo toho o jiných víme, jsou na místě," vysvětluje Harrington.
Na smyčcovém Kronos Quartetu vedle všeho proto obdivujeme neúnavnost, s jakou po celou dobu pětačtyřicetileté kariéry reflektuje politická a společenská témata. „Mocní lidé se umělců pro jejich nekonvenční způsob myšlení bojí a použijme proto jejich strach v náš prospěch," tvrdí Harrington. Aktuální koncertní série Music for Change: The Banned Countries je silnou opoziční reakcí kvarteta na rozhodnutí presidenta Trumpa z roku 2017, omezující vstup občanů některých, převážně muslimských zemí na půdu USA. A album Placeless vyjadřuje podporu íránským hudebnicím, kterým islámský náboženský výklad zakazuje vystupovat na veřejnosti jak sólově, tak v přítomnosti mužů.
Vrátíme-li se do roku 2009, k album Floodplain, dojde nám, že představuje předchůdce koncertů The Banned Countries. Leimotivem alba totiž nebyly ani tak záplavové veletoky z kolébky lidstva, ale území kterými protékají. Většinu států, domovů skladatelů a hudebníků podílejících se na albu totiž už tehdy pro jejich islámský původ zahrnovaly „užší” seznamy letištní ochrany Spojených států. „Bylo by báječné přispět ke zhroucení hranic nenávisti, stereotypního vnímání Středního východu jako křižovatky problémů a nepřátelství,” vysvětlil tehdy ideu alba David Harrington.
A když už jsme u záplav: letošní cenu Grammy získal kvartet s Laurií Anderson za společné album Landfall, konceptuální vzpomínku na pustošící hurikán Sandy, přecházející k hlubokým úvahám o stavu světa.
Íránská revoluční teokracie letos slaví čtyřicáté výroč, a přestože zemi formálně vládne president s parlamentem, ve skutečnosti ji nadále řídí islámské duchovenstvo v čele s ájatolláhem. Ten první, vůdce revoluce v roce 1979 Chomejní, veškerou světskou a západní hudbu okamžitě zakázal - otupovaly prý mysl, protože zahrnovaly radost a extázi podobnou drogám. Zákaz klasické perské hudby sice brzy přestal platit a ta znovu nabyla na obrovském významu, na popmusic se nicméně vztahoval až do roku 1998; teprve pak byl zmírněn. Masivní cenzura a hrozby vězení vedly k velkému exodu hudebníků ze země a zvýšené aktivitě undergroundu. „V Íránu existuje tolik omezení, že si to dokáže jen málokdo představit. Týká se to textů, používání nástrojů a jinde něco tak běžného jako koncertování na veřejnosti pro nás představuje nesplnitelný sen. Všechno podléhá tvrdé cenzuře a schválení od úředníků. Ženy mohou být členkami skupin jenom v případě, že nezpívají, nehrají na žádný nástroj, mají na sobě předepsané oblečení, hlavně šátek a samozřejmě nikdo nesmí zapochybovat o jejich islámském postoji," popsala interpretaci islámského práva v hudbě rocková zpěvačka Maral Afsharian.
Ženy mohou na veřejnosti zpívat pouze pro ženské publikum a sestry Mahsa a Marja Vahdat vlastně co chvíli porušují zákony. „Pokud někomu zakážete zpívat, je to jako nesmět se smát a plakat. V mém každodenním životě se musím řídit pravidly, kterým sama nevěřím. Například když vyjdu z domu, zakryju si vlasy šátkem. Musím, jinak bych byla zatčena. V hudbě chci být ale zcela svobodná a nezávislá. Je to pro mne tak důležité, že mě v tom nemůže zabránit žádná moc. Režim chápe sílu hudby a její vliv na společnost, takže se zvýšeným strachem zvyšuje svůj tlak," říká zpěvačka Mahsa Vahdat, navzdory restrikcím žijící dál v Teheránu, kde vyučuje na soukromé hudební škole, snaží se vystupovat po bytech a být vzorem ostatním ženám. Spolupracuje také s dánskou organizací Freemuse, mapující lidská práva a cenzuru v hudbě. Se sestrou Marjou, dávající přednost životu v zahraničí, patří k mezinárodně respektovaným zpěvačkám perské tradiční hudby.
Vlastní alba sestry vydávají u norského vydavatelství Kirkelig Kulturverksted, vedeného producentem a básníkem Erikem Hillestadem pod mottem „chcete-li pochopit svět, je nutné se dívat kolem sebe, naslouchat, vnímat a tehdy pochopíte i to, co se zdá na první pohled složité".
Album Placeless natočily sestry s Kronos Quartetem v kostele svatého Jakuba, kulturním centru hlavního města Oslo. Za přispění významných íránských smyčcových aranžérů a skladatelů žijících v zahraničí, zhudebnila Marsha verše moderních i středověkých perských básníků, včetně Hafez a Rumího. Toho konkrétně sestry s kvartetem nezvolili náhodou: významný súfijský filosof už ve své době proslul ostrým protestem proti jakémukoliv autoritářskému náboženství založeném na rozsévání strachu a Rumího božská vize je založena na lásce a „životní cestě bez viny, strachu a hanby".
Album Placeless proto otevírají Rumiho verše ze 13. století: „I am not from the East, nor from the West. I am not from the land, nor from the sea. I am not from the world, not from beyond. My place is placelessness. My trace is tracelessness."
Jiří Moravčík
