Aynaabé (2019)
Issa Sow
Homerecords
02.01.2020 | Virtuóz na riti
Američtí kovbojové uklidňovali stáda zpěvem, na Moravě se píská na píšťaly, slovenští bačové foukali do fujar a pro Švýcary je třeba typický alpský roh. Fulbové ze Sahelu, údajně největší pastevecký národ světa, hráli odnepaměti dobytku melancholické písně s nástrojem riti, pro zjednodušení nazývaného housle, ačkoliv s těmi evropskými nemají vůbec nic společného. Kvílivý zvuk z nich sice vyloudíte s pomocí smyčce, nicméně přejížděním po jedné jediné struně. Jednoduchý nástroj s rezonátorem z tykve potaženým zvířecí kůží nese v různých zemích odlišné názvy a v okolí Timbuktu, rodišti Ali Farka Tourého, se mu říká njarka a vedle kytary ho malijský génius považoval za nejmilovanější nástroj. Issa Mbaye Diary Sow vyváděl dobytek s riti na pláně od pěti let a na děcko až nepatřičné umění neuniklo pozornosti strýce, takže ve třinácti nastoupil do Národního senegalského orchestru, což znamenalo vystudovat po boku nejvýznamnějších griotů tu nejvyšší možnou hudební školu. V kapelách Baaba Maala nebo Youssou N´Doura se proto neocitl náhodou. Neztratil se ani v Belgii, kde žije od roku 2000. Nejvíc jsme ho slýchávali po boku legedárního houslisty Woutera Vandenabeeleho, ústřední postavy belgické folkové scény, s nímž uváděl fulbskou pasteveckou hudbu do globálního povědomí. Na melodicky působivé album Aynaabé se nedá vztáhnout zkratka o pomyslném soupeření riti a houslí. Okolo dvojice totiž krouží další západoafričtí virtuózové: hráč na loutnu hoddu Malick Pathé Sow, Bao Sissoko s korou, kytarista Désire Tsome a nad vším září hlas Abdou Camary. Nevystavují nás pochybnostem ohledně spojení tak rozdílných tradic, vlastně k nim ani nedostante příležitost, protože vás ta hudba okamžitě pohltí a z náhlých výtrysků jedinečného souznění se vám zatočí hlava.
Jiří Moravčík
