Meet The Mahotella Queens (2019)
The Mahotella Queens
Umsakazo Records
02.01.2020 | Řvoucí lev a jeho královny
Album je z roku 1966, tudíž třiapadesát let staré. A přece britskému labelu Umsakazo Recods stálo za to ho znovu vydat. Po důvodech nemusíme pátrat: bez trojice zpěvaček The Mahotella Queens si novodobé dějiny jihoafrické hudby nedokážeme ani představit, a potom, kdo by neměl chuť znovu pořádně zatočit boky s královnami tanečně nakažlivého stylu mbaqanga, po celém světě proslaveném Paulem Simonem na albu Graceland.
"Poslouchal jsem létem prosluněnou, šťastně znějící hudbu. Připomněla mě to nejlepší z ranné éry Atlantic Records," vzpomínal Simon na okamžik, kdy zasunul do přehrávače kazetu s ručně napsaným titulem Accordion Jive. Odhadl to přesně: jednak je mbaqanga jihoafrickou odpovědí na americký soul, blues, jazz a r&b, druhak, ačkoliv vznikla v dobách nejtužšího apartheidu, prýští z ní taneční bezstarostnost. Jenomže, a to zprvu netušil ani Simon, mbaqanga vždycky klamala tělem a pozitivní energie nepřebila její podstatné prohlášení směrem k rasistickému systému: Černá je krásná.
Veskrze apolitická a pravidlům cenzury spíš jinotajně unikající hudba neodpovídá obrazu brutálně utiskovaného černošského obyvatelstva Jihoafrické republiky bojujícího za svá práva. Mabaqanga nám pak může přijít jako útěk z reality a podřízení se osudu. Nenechme se však mýlit. Africká hudba si i v těch nejtemnějších dobách vždy zachovávala obdivuhodnou vlastnost: radost se v ní nevylučuje s tragédií a druhem odporu. „Mabaqanga z černošské čtvrti Soweto je o zlu které nás potkalo, ale také o odolnosti a schopnosti tančit i když jsme smutní," řekl kdysi trumpetista Hugh Masekela a Mahotella Queens k tomu dodali: „V žádném případě jsme nezpívaly o politice a apartheidu, zavřeli by nás. Chtěly jsme zapomenout na všechno to střílení a tryskání krve. V jedné písničce proto zpíváme o tom, že Bůh je pouze jeden, takže není důvod, aby se lidé zabíjeli. Šlo nám spíš o běžný život, o to, aby například ubylo rozvodů, protože tím trpí malé děti."
Apartheidní systém separace ras a etnik rodící jihoafrické moderní hudbě paradoxně pomohl. Za zdmi černošských čtvrtí si uchovala výraznou africkou podobu. Jakkoliv čerpala z amerických a evropských vlivů, které se v tamních tavících kotlících mísily s místními tradicemi, vždycky z toho vzešla naprosto identická a v mnoha směrech unikátní jihoafrická hudba.
Šílenství okolo mbaqanga propuklo v 60. letech a sláva legendární trojice The Mahotella Queens povstala z dokonalého sladění vokálních kontrastů: armstrongovského hlubokého chrapláku Simona Mahlatiniho, přezdívaného Lev ze Soweto, a lahodně harmonických hlasů Hildy Tloubatla, Nobesuthu Mbadu a Mildred Mangxola. „Představte si Howlina 'Wolfa a tři Arethy Franklin doprovázené kapelou snů," dočteme se v dobovém tisku. Tou kapelou byl Makgona Tsohle Band. Baskytarista Joseph Makwela, kytarista Marks Mankwane, bubeník Lucky Monama a saxofonista West Nkosi patřili jak k absolutní instrumentální spičce, tak k průkopníkům elektrických nástrojů. „Setkali jsme se na výzvu producenta Ruperta Bopapeho ve studiu Gallo. Navzájem jsme se neznali, protože jsme pocházeli z různých černošských čtvrtí a Simon s Westem z venkova. Vytvořili jsme originální hudbu, které jsme začali říkat mbaqanga. V jazyku Zulu jde o název pro domácí chleba našich babiček. Ty odjakživa sypaly do rozmačkaných fazolí směs koření z celé Afriky," vzpomínala Hilda.
Mimořádný hlas Simona Mahlathiniho dokonce rodiče tak znepokojil, že ho v mládí s podezřením na čarodějnictví zavedli k léčiteli. Byli však ubezpečeni, že řvání jako divoký lev u něho není spojeno s magií, ale s darem přírody. I díky tomu se Mahlathini & Mahotella Queens v letech 1964 -1972 stali jednou z nejúspěšnějších jihoafrických skupin, v zahraničí uváděnou jako Beatles of South Africa. Z vrcholu je sesadil v 80. letech nástup disko music, finanční spory Mahlathiniho s vydavatelem a rozhodnutí zpěvaček založit si rodiny.
K oživení kariéry došlo s popularitou Gracelandu, pozváním francouzského producenta Christiana Mousseta do Paříže v roce 1987 a s účastí na londýnském megakoncertě, kde světová hudební elita o rok později oslavila sedmdesáté narozeniny tehdy ještě vězněného Nelsona Mandely. „Když jsme odjížděli, nenapadlo nás, že vystoupíme jako jediná jihoafrická skupina ve Wembley, to když nepočítáme emigranty. Kdyby se to dopředu vědělo, vláda by nás nikdy nepustila za hranice. Hráli jsme zrovna v Londýně, a když nás organizátoři pozvali, jen jsme si řekli, můj bože, ať nás třeba zatknou, ale takovou příležitost vynechat nemůžeme," uvedla později Hilda.
Tragédie přišla v letech 1998 a 1999, kdy postupně zemřeli West Nkosi, Marks Mankwane a Simon Mahlathini. Trojice zpěvaček s pokračováním zprvu váhala, nakonec slávu svých přátel a stylu mbaqanga šíří The Mahotella Queens dodnes, i když síly vydržely jen sedmasedmdesátileté Hildě Tloubatla, kterou doplňují dvě oproti ní mladičké zpěvačky Amanda Nkosi a Nonkululeko Maseko.
Pozváním na album Egoli jim nedávno vysekl také Damon Albarn s Africa Expressem a nic nenapovídá tomu, že by skupina ztratila na svém lesku, jakého nabyla před třiapadesáti lety s albem Meet The Mahotella Queens.
Jiří Moravčík
