Je Suis Africain (2019)
Rachid Taha
Naïve
02.01.2020 | Pozdravy ze záhrobí vzbuzují otázku: tuší vůbec dotyční, že je poslali?
U Rachida si můžeme být jistí: album s dlouholetým kamarádem Tomou Fetermanem, leaderem pařížské gypsy-punkové kapely La Caravane Passe, kompletně dokončil těsně před smrtí v září roku 2018.
I tak k albu přistupujeme s nedůvěrou: nezabrnká nám někdo na city? Vždyť těžce nemocnému Tahovi (neurodegenerativní Arnold-Chiariho syndrom) viditelně slábly fyzické i autorské síly a studiu se vyhýbal šest let, tak proč by se najednou měl vzepnout a znovu nás dostat na lopatu. Doposlechnete, srovnáte si v hlavě texty a dojde vám, že před sebou máte dokonalou labutí píseň. Víc nostalgicky přemítavou, než předsmrtnou. Poprvé navštívil Mali, v úvodní skladbě proto slyšíme balafon Aliho Keity, talking drum a soukous kytary, věčný zpochybňovatel jakýchkoliv hranic k nim ale přidal egyptské smyčce a sype ze sebe jména „dětí africké Lucy“: Mandela, La Kahina, Malcom X, Hendrix, Derrida, Marley a…. Rachid Taha. Balafonem poháněný kytarový elektrorock Andy waloo si střílí z popartové ikony (waloo znamená v arabštině nic), v šansonově-bluesové Insomnia odhaluje své srdce a Aïta je hořkou odpovědí na slavnou emigrantskou píseň Ya Rayah, slibující návrat domů. „Nevrátíš se, stejně jako já. Jsme věční nomádi,“ konstatuje Taha.
Jímavá mariachi fanfára ve Wahdi je pak uzlovým bodem alba: komu při ní neukápne slza, ať se přihlásí. Ve vášnivém duetu s elektropopovou alžírsko-švýcarskou zpěvačkou Flèche Love, kterou si sám našel na internetu, odhaluje Taha znovu svou nejsilnější parketu: umění dát najevo lásku k ženám. Like A Dervish, podle Tahy první píseň v angličtině, shrnuje své celoživotní heslo: přemýšlím, ale tančím. Skvělá rocková hitovka vycházející z neúprosných rytmů gnawa a zvuku loutny oud, dokládá, proč byl považován za fenomén vzácnější než albínský tygr.
(pro UNI)
Jiří Moravčík
