Rajatila / Borderline (2019)
Tuuletar
Bafes Factory
31.12.2019 | Pokud je mým pastýřem strach, mým společníkem musí zůstat naděje.
Na školní představení, pro kumštýře nejtěžší štaci, jezdí zpívat texty z historického eposu Kalevala a namísto hlučení se dočkají pozornosti. Aby ne: čtyři a cappella zpěvačky strhnou malé publikum hlasy, beatboxem, tancem a svého druhu hip hopem, násobící sílu moderního akcentu jinak dětským uším nezáživné tradice. Proto mají Tuuletar (Bohyně větru) v logu napsáno hip folk a vzpomněli si na ně tvůrci seriálů Hra o trůny a Wentworth. A co dospělí, mají také co poslouchat? Rozhodně a nešetří u toho uznáním. Na Tuuletar se dá totiž ilustrovat, jak úžasně lze pracovat s lidským hlasem: dýcháním, šepotem, výkřiky a další vokální ekvilibristikou dokážou zpěvačky naživo zastoupit snad všechny přírodní živly a z podmanivé čtyřhlasé harmonie přejít do extrémně dynamické výbušnosti. Vypomáhají si elektroefekty, ale jen občas, během vrstvení zvuků, a tak, že to ani nepostřehnete, nemáte dojem podvodu. Vrátíme-li se k dětem: druhé album Rajatila / Borderline už by nevydýchaly. Optimismus z debutu vzal totiž navzdory očekávání za své: nově se Tuuletar trefují do nálady příznivcům experimentálních epických koláží s existencionálního rázu. Pohybují se na hranici mezi životem a smrtí a témata severských mýtů a pohádek jim slouží k vyjádření současné úzkosti. „Pokud je mým pastýřem strach, mým společníkem musí zůstat naděje," zpívá se například ve skladbě Time Kills s hostujícím divokým finským akordeonistou Antti Paalanenem.
Za mocným výkrokem Tuuletar od mainstreamu hledejme také producenta Pekko Käppiho: alternativního punkáče, expresivního vokalisty, hráče na lyru jouhikko a - dobrá - šamana sjetého po houbičkách zcela po svém oživujícího tradici.
(pro Český rozhlas Ostrava)
Jiří Moravčík
