Bahar (2019)
Umut Adan
Riveboat
31.12.2019 | Můžete se samozřejmě ptát, co na tom bájném anatolském psychedelickém rocku bylo tak převratného, ovšem ta samá otázka by mohla směřovat k anglickému folkrocku nebo celtic rocku.
Asi takhle: v 60. letech mělo spojení tradiční hudby s rockem obecně náboj hudební revoluce, nic podobného předtím neexistovalo. V případě turecké psychedelie neboli anatolského rocku se pak bavíme o propojení tradic se západním rockem a politikou navrch. Poloostrov Anatolie, jinak Malá Asie, s tamními náboženskými a národnostními menšinami, včetně pronásledovaných Kurdů a Alevitů, v jejichž šíitské islámské víře se mísí kacířský súfismus a východní křesťanství, byl ze strany Turecka vždy vystavován těm nejtvrdším zkouškám. Třeba pro svobodomyslnou hudbu kurdských minstrelů dengbêjů nebo alevitských bardů ashiků, tvořících dodnes základ identity anatolské kultury. Odbojná Anatolie zůstává turecké vládě trnem v oku dodnes a hlásit se k tamní kultuře a odkazu 60. let není pro hudebníky jen tak jednoduché. Vládní cenzoři totiž nikdy nespí.
Zpěvák a kytarista Umut Adan to má zjednodušené: žije v Itálii a přímá odveta mu nehrozí; může se tedy svobodně hlásit k odkazu 60. let a jeho největším rockovým hvězdám, jaké svého času představovali legendární Erkin Koray, Muhlis Akarsu nebo Cem Karaca.
Umut Adan se sice vrací původnímu zvuku, ale nelze ho považovat za pouhého revivalistu. S producentem Marcem Fasolo si v londýnském studiu pohlídali, aby do skladeb alba Bahar (Jaro) dostali vlastní vklady a čerstvá prohlášení o stavu občanských práv v Turecku, aniž by museli používat starý anatolský trik: milostnými písněmi maskovat politickou angažovanost.
Jiří Moravčík
