Sauvages Formes (2018)
Orchestre Tout Puissant Marcel Duchamp
Bongo Joe
18.08.2019 | Je o dost snazší pochopit co „nejlepší švýcarskou kapelu o které jste nikdy neslyšeli" k tak bizarním, na první dobrou nepodchytitelným nápadům vede, než přijít na to, kam na ně chodí.
Nápověda by tu byla: hudební minulost členů, zahrnující postrock, punk, jazz, klasiku, avantgardu a pokud jde o název, šéfující kontrabasista Seth Bennett, do něho vložil lásku k západoafrické hudbě - legendární konžská soukous skupina Tout Puissant Orchestre Kinshasa - a parafrázi Duchampa: všechno je umění.
Netěšte se na hudební dada, chaos zbavený logiky - s tou aktuálně už čtrnáctičlenná sice na albu Sauvages Formes (Divoké formy) pracuje radikálně, ne však na úkor nestravitelnosti, to by těžko naplnila základní myšlenku: tanec, jako vrcholná fáze života; nejlépe v rytmu afrobeatu, nepoháněného, jak je běžné, zacyklenými kytarami, nýbrž, a na tom se zakládá pointa orchestru, dechy, smyčci a dvěma marimbami.
Producent John Parish už podruhé „duchampovce" donutil ve studiu, tentokrát Real World, nahrávat naživo. Dobře totiž ví, jak mocní jsou na koncertech, kde v režimu impulzivní hravosti a pod napětím tranzovních rytmů vnímají základy skladeb jako odrazový můstek k nekonvečnímu rozvíjení témat.
Zpěvačka Liz Moscarola ve skladbě Across The Moore s ladností přejde od afrického groove k irské melodii a ve střemhlavé The Unknown vypustí z houslí snad všechny frenetické duchy. V kontrapunktu s Liz se ocitá ječák senegalské hráčky na marimbu Aïdy Diop. Její až nelidská přesnost vyhovuje zdvojené rytmice - bicí, kontrabas - nepolevující nikdy v napětí. Ať už na pokraji rytmického zhroucení nebo během závěrečné, vjemové pojistky vyhazující „symfonie" Se We All, těkající mezi kobercovým náletem dechů, smyčců, vypjatých ženských hlasů a zlověstným kytarovým punkem, co si nepřeje nic jiného, než vás bohapustě sežrat.
Jiří Moravčík
