Celia (2019)
Angelique Kidjo
Verve Records
18.08.2019 | Pocta dlouho ztracené sestře
Někdo by za zpěvaččiným přebíráním hudby jiných mohl vidět autorskou bezradnost, ale tak to není. Nepřestává ji totiž fascinovat cesta proměn, jakými africká hudba prošla v nových domovech, ve kterých se během otrokářské éry nedobrovolně ocitla. Nejprve po ní sedm let pátrala v Karibiku a Brazílii a pak se vrátila domů, rehabilitovat ceremoniální voodoo, znetvořené Hollywoodem do podoby armády zombie. Philip Glass ji za tím účelem podle tradičních beninských legend složil dvaceti minutovou skladbu Ifé a za doprovod určil symfonický orchestr. S albem Remain In Light zase dala na vědomí postoj k jeho africkému jádru. „Klidně Talking Head říkejte rocková kapela, já tam ale slyším africké rytmy," sebevědomě prohlásila zpěvačka, nucená v mládí z Beninu utéct před komunistickou diktaturou. A tím se dostáváme k Celii Cruz, jak tvrdí Kidjo, její dlouho ztracené sestře z druhého konce světa. Vzato historicky a konkrétně: z Kuby, svého času největšího překladiště otroků ze západní Afriky.
To ale není hlavní pointa příběhu zrodu alba, tou je společný úděl obou zpěvaček. Také Celia Cruz odmítla mít cokoliv společného s komunistickým režimem Fidela Castra a tak během zájezdu v roce 1960 požádala ve Spojených státech o azyl. Až do zpěvaččiny smrti ji rozzuřený Castro nepovolil návrat na Kubu a to ani když Celii zemřela matka. Navíc její hudbu okamžitě zakázal. Castro totiž nikdy neskousl, jak se z chudé černošské holky stala celým světem milovaná Královna salsy, jejíž umění Spojené státy dokázaly víc než ocenit: na její počest vydaly poštovní známku, na hollywoodském chodníku slávy má Celia svou hvězdu a v roce 1994 ji prezident Bill Clinton udělil Národní medaili za umění.
Celia Cruz reprezentovala kubánský exil. Nesla vlajku Kubánců nucených žít mimo ostrov a byla pro ně víc než zpěvačkou. Představovala pro ně spojení s domovem i z toho důvodu, že se do konce života hlásila ke svým kořenům. Celia se vlastně na Kubu jednou vrátila: v 90. letech koncertovala na americké námořní základně v Guantanamo. Když vystoupila z letadla, po vzoru papeže poklekla a políbila kubánskou půdu. V sáčku si pak odvezla hrst hlíny, se kterým byla v roce 2003, kdy v sedmasedmdesáti letech zemřela na rakovinu, na své přání pochována.
S nápadem přezpívat její známé skladby za Angelique přišel Philip Glass. Dobře znal její vztah ke kubánské legendě, příběh jejich dávného společného setkání na podiu a fakt, že beninská diva zjistila, že mnoho proslavených hitů Celie Cruz inspirovaly tradiční yorubské voodoo písně z Beninu.
Dobrý start k reinterpretaci skladeb, za které Celia pobrala mnoho cen Grammy. To bychom ale nesměli znát Angelique: do studia pozvala britského jazzového saxofonistu Shabaka Hutchingse s jeho revoluční kapelou Sons of Kemet, beninskou dechovku Gangbe Brass Band a jestli něco z poslechu vynikajícího alba dělá nezapomenutelný zážitek, tak je to rytmika: architekt afrobeatu, nigerijský bubeník Tony Allen, a americká baskytaristka Meshell Ndegeocello zažité afro-kubánské rytmy většiny skladeb převedly do afrického a afrobeatové módu způsobem, až se tomu nechce věřit. A připočteme-li akrobatický hlas Angelique Kidjo, vychází nám z alba jedna z nahrávek letošního roku.
Jiří Moravčík
