Songs of Our Native Daughters (2019)
Our Native Daughters
Smithsonian Folkways
18.08.2019 | Album je, soudě podle okamžitě velké odezvy, bráno za možná jedno z nejpronikavějších hudebních prohlášení posledních let vzešlých z americké černošské komunity.
Hvězdné kvarteto – Rhiannon Giddens, Amythyst Kiah, Leyla McCalla a Allison Russell – zvolilo jednoduché východisko: pojďme společně a popravdě vyprávět skryté příběhy naší historie – ženské černošské historie. O tom, co se stalo a co by to mohlo znamenat pro zítřek.
Na obalu stojí čtyři černošské hudebnice s banji. Obálka jako každá jiná, napadne vás. Ne ale pro Our Native Daughters, jak si říkají. Nástroj, z jehož historie byl ve Spojených státech svého času doslova odstraněn africký původ, jim symbolizuje daleko podstatnější křivdu: výmaz vkladu černošských muzikantů do dějin rané, předbluesové americké hudby. Album jde ovšem ještě dál: nahlíží na rasistické, misogynní a sexistické dědictví otrokářské éry. Svorníkem skladeb je Afroameričanka, která toho prý v minulosti tolik ztratila, že ji to proměnilo v nejsilnější bojovnici za spravedlnost.
„Mnozí si otroctví spojují jen s plantážemi na Jihu, ale extrémně násilný otrokářský systém byl každodenní záležitostí celých Spojených států,“ uvádějí autorky. Nedávají to Americe za každou cenu „sežrat“, vystačí si s prostým popisem: toho co vyčetly v archivu vydavatele a rodinných kronikách. Kanaďanka Allison Russell (Birds of Chicago) ve stísněné skladbě Quasheba, Quasheba dává třeba do paralely osud předka prodaného do otroctví s vlastní bolestnou zkušeností ze sexuálního a psychického zneužívání adoptivním bílým otcem: „Druhou stranou mince hrůzy je odolnost přežít.“ S Leylou jí patří také I knew I could fly, vzpomínka na báječnou bluesmanku Ettu Baker z Piedmontu, manželem do pozdního věku drženou mimo nahrávací studia. Amythyst Kiah ohromí hlasem v soul bluesové Black Myself. Začíná smutně: „Díváte se mě do očí a protože jsem černý, nevidíte mě,“ ale končí optimisticky: „jsem černý, ale svobodný.“
Nejděsivěji pohlcující skladbou přispěla Rhiannon: do pouhého tleskání a odpovídajících hlasů vložila vyprávění kluka nuceného dívat se, jak mu znásilňují a lynčují matku. U absolutně brutální připomínky otroctví Mamaʼs Cryinʼ Long pak jen zatínáte pěsti…
Všechny čtyři písničkářky se v lecčems podobají i v osobních kariérách – revidují historické kánony, neskrývají feministické názory a především, skvěle hrají na banjo, ke všemu každá na jiný druh. Dopředu neměly nic připravené, skladby rovným dílem složily a nahrály za dvanáct dnů strávených ve studiu s koproducentem Dirkem Powellem a dalšími muzikanty. Hudebně přitom vyšly z premisy: otázka nezní jak do folku, country a bluegrassu dostat černošské vlivy, ale jak je tam vrátit nazpět.
Pohrály si také s výměnou rolí: příběh železničního dělníka Johna Henryho známe z mnoha zhudebněných verzí. Polly Annʼs Hammer sází na skočnou melodii Sida Hemphilla, ale hlavní roli přebírá Henryho občas zmiňovaná manželka s děckem v jedné ruce a kladivem v druhé. S vidinou, že jednou se té dřiny nadobro zbaví.
(pro magazín UNI)
Jiří Moravčík
