Black Tenere (2019)
Kel Assouf
Glitterbeat
01.06.2019 | Jako by nestačilo, že tuarežský rock už dávno „nekráčí v rytmu velbloudích karavan“ – teď ho navíc tuniský producent Sofyann Ben Youssef pořádně zahustil elektrobeaty. Trio pak zní… drtivě, to je jasné.
Co jiného ale čekat o sabbathovsko-zeppelínovské nátury jediného Tuarega v kapele, nigerského kytaristy Anany Ag Harouna, zbožňujícího ostrý zvuk Gibson Flying V. Otázkou také je, bavíme-li se pořád ještě o čistě tuarežské hudbě: Ben Youssef, rozeznívající varhany a moog, patří k prorokům severoafrické elektroscény (úspěšné projekty Ammar 808 a Bargou 08) a kam to jde, vkládá maghrebské rytmy i ozvěny EL&P. Belgický bubeník Olivier Penu prý sice prošel „výukou“ tradičních tuarežských rytmů, řeže do toho ale jako John Bonham. A Haroun není žádný pouštní nomád: čtrnáct let žije v Bruselu a tinariwenskou linku opustil už dávno; zní naprosto odlišně a k nejzřetelnější identifikaci s Tuaregy u něho dochází hlavně zpěvem v jazyku tamashek a tématy: geopolitické a klimatické změny nutící Tuaregy k radikální změně života a exodu z pouště. Na tu Haroun vzpomíná nejčastěji a připomíná roli bájného tuarežského vůdce Mano Dayaka, který v roce 1995 zemřel za podivných okolností.
Naštvaní Kel Assouf neklepou, do obýváku vám vpadnou bez varování a všechno kolem sebe kosí burácivým těžkotonážní rockem, protože, jak velí tuarežský zvyk, považují hudbu za poselství: okamžité a jasné. Z toho důvodu se původně pětičlenná sestava, zahrnující také nigerskou zpěvačku Toulou Kiki, zredukovala na úderné trio, nebojící se ani psychedelie.
Assouf je považováno za nejdůležitější slovo ve skoro nepřeložitelné poezii Tuaregů: vyjadřuje nostalgii, ztrátu, nedefinovatelný smutek nebo, jak tvrdí publicista Andy Morgan, „opuštěnost donedávna obývaného tábora“. Assouf nejenže Haroun vsadil do názvu kapely, kdy Kel znamená lidé, ale v mnoha skladbách takový pocit dává najevo zřetelně. Vlastně i v názvu alba: Černá poušť.
Jiří Moravčík
