Un Autre Blanc (2018)
Salif Keita
Naive
01.06.2019 | Albínský zpěvák, přezdívaný malijský Caruso, se loučí posledním albem kariéry. Šestadvacetičlenná kapela a Angelique Kidjo s Alpha Blondym mezi hosty svědčí o tom, že si závěr chtěl Salif Keita hlavně užít.
V srpnu oslaví sedmdesátiny. Pro umělce žádný důchodový věk, přesto ohlašuje Un autre Blanc (Another White) za definitivní tečku. Rozhodnutí spojuje s únavou a stářím, což po padesátileté kariéře chápeme. Jenomže: takhle radikálně mluvil Keita už při vydání elektropopově tanečního, mimo válečnou realitu Mali se ocitnuvšího Talé v roce 2012. Dodnes se traduje, že si tím vyhlášený pavouk, občas podléhající náladám nedoceněnosti, kryl v tušení neúspěchu záda: nekupujte a já končím, jako by tehdy varoval dopředu. Za nepovedené album pak dostal hodně vynadáno a šest let se studiu raději vyhýbal.
Mezitím vyjel na turné s obnoveným legendárním orchestrem Les Ambassadeurs, marně se vlamoval do malijské politiky a naplno se věnoval své charitativní organizaci Global Foundation, pomáhající africkým albínům. V Bamaku postavil „bílý zpěvák s černou duší“ nemocnici, na vybavení a nákup protislunečních krémů věnoval miliony franků a tvrdě tlačil na politiky, aby se proti stigmatizaci a rituálnímu zabíjení albínů postavili.
Osobně produkované album Keita zafinancoval a natočil s dalšími hvězdnými hosty: afropopová diva z Nigérie Yemi Alade a senegalský raper MHD. A pro pořádek, do kapely pozval ikonické instrumentalisty: klávesáky Cheicka Tidiane Secka a Jeana-Philippa Rykiela, hráče na koru Mamadou Diabateho nebo Harouna Samakeho s kamalengoni.
Klesající prodejnost, v Africe se kvůli pirátství blížící takřka k nule, je pro Keitu pádný důvod opakovat starý trik s „posledním albem“. Můžeme mu proto teď věřit? U něho jeden nikdy neví, podle všeho to ale vypadá na promyšlené rozhodnutí:„Netvrdím, že to balím s hudbou, jenom už nechci natáčet alba. Čím jsem starší, tím je to pro mne víc stresující.“
Jakou nahrávkou se s námi Keita loučí? Vytříbený afropop, chytlavé melodie a infekční rytmy má pořád v malíku, neztratil ani cit pro přepínání mezi akustickými a elektrickými nástroji a srší z něho nasazení, důvod k úžasu z novátorství nám jako v minulosti už ovšem nedává. A měl by? Jasně, bavíme se přece o Salifu Keitovi, náruživém experimentátorovi! Vraťme se na zem: od alba MʼBemba, což je bratru čtrnáct let, nás už nikdy nepřinutil ustrnout před svou tvůrčí genialitou. Jestliže teď něčím posluchačsky láká, a nechme stranou nestárnoucí nedostižný hlas, tak jen zaručeně velmi kvalitním západoafrickým mainstreamem a podivnými nápady. Mezi ty rozhodně patří módní využití vocoderu ve skladbě Gnamale. A nejzajímavější píseň z alba, syrový „duet“ s jihoafrickým sborem Ladysmith Black Mambazo a hypnotickou kytarou Djelimady Tounkary, si Keita může dát navždy za rámeček.
V provokativních prohlášeních zůstává silným protivníkem politiků a škůdců moderní Afriky. V tom byl a věřme, že i bude, Salif Keita kabrňák.
Jiří Moravčík
