Kamale Blues (2018)
Harouna Samake
One World
11.01.2019 | Sideman na sólové dráze
No konečně, musí vyhrknou snad každý, kdo nedostižného malijského hráče na harfu kamale n'goni v uplynulých osmnácti letech sledoval v řadách kapely Salifa Keity a poslouchal na albech Sali Sidibe, Bassekou Kouyateho, Bély Flecka, Les Amassadeurs nebo Dirtmusic. Překročit stín věčného sidemana a získat prostředky na vlastní kariéru mu pomohla Carolina Vallejo z dánského labelu One World Records a vynikající debutové album Kamale Blues revolucionáře nástroje původně určeného k zahánění lesních duchů okamžitě delegovalo na veletrh Womex.
Během koncertů na Colours ho Salif Keita vybízel co chvíli k sólům, takže se Harouna Samake předváděl: na harfu hrál po vzoru kytaristů dokonce i za krkem, a lidi šíleli, aniž by pořádně tušili z koho. K roli vyhledávaného sidemana totiž letos čtyřiačtyřietiletý virtuoz přidal hodně navíc: dokázal, že harfa, základ strhujících hypnotických rytmů lovecké hudby z regionu Wassoulou, naprosto odlišné od griotského zbytku země, dokáže i přes omezující pentatonické ladění absorbovat hráčské styly kory, loutny ngoni nebo kytary a sebejistě zaujmout pozici vlivného nástroje i mimo území Wassoulou.
Zatímco u klasické kory je počet jednadvaceti strun navždy daný a nenajde se nikdo, kdo by na tom něco změnil, u kamale n´goni záleží na hráči, kolik si jich napne. Může zůstat u původních šesti, u Harouna Samake se však dopočítáme i dvanácti. Je naprostý samouk a hrát se intuitivně naučil z odposlechu, bez jakéhokoliv vedení, jak je běžné u hudebních kast; školou se mu stala kariéra sidemana, možnost léta se zblízka dívat na prsty těm nejlepším, včetně kytaristů. Ano, odtud - nejen na albu - pramení jeho originální styl, netlumící chuť odpálit se jako raketa během střídání střemhlavého strunného staccata, rockového drajvu, bluesových skluzů, ohýbání tónů a když ve skladbě Try Voice klidně napodobí arabskou loutnu oud, cítíte, jak si tu svobodu pána nad sebou samým užívá. Přičemž, a tím asi nejvíc zaskočí, elektrickou kytaru bere za druhý nástroj (na album natočil i baskytaru).
Hudba z malijského regionu Wassoulou, ta magická směs tranzovního vyvolávání duchů, tajemstvím opředené lovecké kultury a ženských hlasů, stála až do 80. let ve stínu griotů. Podobně harfa kamale n´goni, upozaděná korou a loutnou ngoni. Než přišla Oumou Sangaré a na loveckou hudbu se zaměřil Salif Keita. Říká se jí „harfa mladých" a ne bezdůvodně: když Alata Bruylaye v 50. letech posvátnou harfu donsongoni, s níž lovci prosili pralesní duchy o přízeň, upravil do podoby kamalengoni a vyjmul z jejich kompetence, mládež dostala do rukou nástroj, měnící revolučním způsobem podobu moderní malijské hudby.
Album nás nenechá vydechnout: tranzovní afrofunk s vpády kláves a nezbytnými sboristkami (vede je manželka Assetou Diakite) se u Harouny s trojnásobnou rytmikou - conga, calabash plus klasické bicí - nejednou ocitá na hranicích s valivým bluesrockem, jinak se tomu prostě říct nedá. Když nezpívá, nepotlačuje v sobě sólistu a tehdy dokazuje co všechno v sobě za ta léta nastřádal a k naší potěše vytahuje jako kouzelník z klobouku jeden trik za druhým. Výrazně tasí také autorsky: od instrumentalistů se občas nějaké zázraky nečekají, Harouna takový názor ale přehodnocuje a instrumentální ekvilibiristiku vyvažuje chytlavými melodiemi rozhoupanými místy reggae. Zpívá v jazyku bambara a nevyhýbá se ošemetným tématům africké chudoby, emigrace, ženským právům a politickým narážkám.
Parametr průlomového alba, nacházející v malijské hudbě nová východiska, stvrzují hosté: slavného klávesistu Cheicka Tidiane Secka, střídají dánští jazzoví klavíristé Carl Winther a Ben Besiakov.
(pro Český rozhlas)
Jiří Moravčík
