Deran (2018)
Bombino
Partisan Records
26.08.2018 | Devan: s přáním všeho nejlepšího, žijte v míru.
Vzkaz nigerského kytaristy může leckomu na Západě znít jako fráze, ne tak Tuaregům, jim se blíží pevnému stisku přátelské ruky. Saharský národ neprožívá zrovna šťastné období a každé smířlivé gesto vítá, takže Bombinovo rozhodnutí natočit album výhradně v Africe, bez slavných západních producentů, a obrátit se na něm ke všem tuarežským kmenům, často tvrdě rozhádaným, je bráno za projev solidarity. Ke všemu od chlapíka s hvězdným statusem, co hrával s Rolling Stones, Dirty Projectors a Black Keys.
Bombino se vydal do protisměru: zatímco jiné tuarežské skupiny ve spolupráci s americkými rockery spatřují možnost odlišit se, on se zčistajasna vrací k akustičtějšímu, úspornějšímu zvuku a tématicky vztahuje k domovu. „Musíte začít s otázkou, kdo jste. Já jsem Tuareg, po všem cestování po světě a získaných zkušenostech, si připomínám odkud pocházím, kde mám své kořeny," vyznal se Bombino a v textech nabízí docela jiný obraz tuarežského území, světem vnímaného jako na nerostné bohatství bohaté semeniště terorismu a náboženského fanatismu protkané stezkami drogových pašeráků. „Nezapomeňte na zelené stromy v našich saharských údolích, v jejichž stínu postávají krásné dívky," upozorňuje na albu Bombino.
Tuarežská povstání v Nigeru a následně válka na severu Mali proti sobě postavily spoustu kmenových vůdců, kdy se pro některé stalo jediným řešením pokračovat v ozbrojeném boji, což jiní vnímají jako cestu k sebezničení. Součástí tuarežské identity zůstávají vedle hlubokého vztahu k poušti hudba s poezií - nosičů tradic, historické paměti a achaku: nejvyššího morálního kodexu a pravidel důstojného chování bez ohledu na kmenovou příslušnost. Bombinovi se, na rozdíl od jiných, podařilo získat hudbou přízeň všech Tuaregů. „Moje srdce hoří, spaluje se kvůli mým znepřáteleným bratrům," zpívá ve skladbě Oulhin a je mu nasloucháno s pozorností.
Jeho životopis se nehemží odkazy na válku a povstání: s rodinou před nimi vždy utekli do Alžírska nebo Libye. Pamatuje ale na dobu, kdy nigerská vláda tuarežskou hudbu, hudbu podněcující vzpouru, pod přísnými tresty zakázala a několik Bombinových přátel nenávratně zmizelo. „Hudba je součástí tuarežské rebelie a politické strategie a Bombinovo rozhodnutí zaměnit kalašnikov za kytaru, lze brát za druh politického prohlášení," tvrdí Thomas K. Seligman, autor knihy Art of Being Tuareg: Sahara Nomads in a Modern World.
Bombino dal v marocké Casablance, kde album natáčel, před dřívější kytarovou pyrotechnikou, za kterou je tolik obdivován, přednost zdrženlivější hře a v mnoha skladbách si užívá houpavého rytmu svého tuareggae.
(pro Český rozhlas)
Jiří Moravčík
