Whistle Down The Wind (2018)
Joan Baez
Joan Baez
26.08.2018 | Hlas pokojné revoluce.
Zestárla, i v sedmasedmdesáti letech to ovšem americké písničkářce velmi sluší. Už nevládne hlasem jako polnice táhnoucí protestní davy, na schopnosti uhranout ale nic neztratila; dokáže pořád vytrhnout z letargie a otřást svědomím. Ikona protestsongu na albu nabyla podoby moudré, tak trochu světabolné kazatelky, staré dost na to, aby pochopila, že všechny války světa nevyhraje, přesto nepřestávájící věřit, že křičet je lepší, než zůstat potichu.
Ve světle toho co dnes zažíváme, což je prý něco, co si Joan ani v nejčernějších představách nedokázala v 60. letech představit, tváří v tvář stavu věcí vyznívajících jako smutná porážka, nesmíme prý přestat myslet na každodenní malá vítězství. A i ve stavu nejhlubšího zoufalství máme hledat útěchu v nezapomenutelných chvílích, ze kterých pramení lidství: jako když president Barack Obama na smutečním obřadu za devět černošských věřících zastřelených v roce 2015 v Charlestonu rasistou, dostal Spojené státy do kolen hluboce dojímavám gestem. Americká písničkářka Zoe Mulford tehdy na výraz obdivu k Obamově formě smířlivého odpuštění složila píseň The President Sang Amazing Grace. "Žádná slova nemohla vyjádřit, co muselo být řečeno. Tak ten den a na tom místě president zazpíval Amazing Grace," zní v podání Joa Baez doslova jako povel k rozjímání a není těžké myslet na to, že silnější skladbu jsme od ní už léta neslyšeli. Jenomže pak přijdou další a názor přechází na celé album. Baez deset převzatých skladeb nevystavuje nebezpečí vzplanutí pro sentimentální notu, což by se u stárnoucí zpěvačky dalo snad i pochopit, tohle ale nikdy nebyla její parketa, spíš jako v minulosti nepřestáváme žasnout, jak ve vypůjčených písňových vyznáních dokáže Joan nalézt pojítko k vlastnímu rozpoložení, přijmout za svá slova, která, být ji naděleno, napsala by sama.
"Stále mám příliš mnoho snů. Potřebuji další svět, tenhle už je skoro pryč," zpívá Joan verše v Another World a jímavě, až úzkostně s námi třese jako už před deseti lety Anohni, tehdy ještě Antony and the Johnsons. "Ta píseň je krásná a hluboká jako temnota," vysvětlila Joan důvod proč se k ní tak upnula a když ji slyšela Anohni, zpěvačka známá z vystoupení na Colours of Ostrava, vzkázala Joan: "Právě jste mě zasáhla do srdce."
Také Tom Waits ve Whistle Down The Wind snil o odchodu. Neříká kam, jen naznačuje: protože se nestal tím, kým předpokládal. Joan Baez skladbu překryje melancholií a symbolikou, přecházející v loučení - s Waitsem, ve skladbě Last Leaf, i napodruhé: "Jsem poslední list na stromu, zbytek už vzal podzim."
S albem vydaným po deseti letech spojuje Joan rozhodnutí postupně utlumit veřejné vystupování: částečně únavou, nejvíc ztrátou ideálů. Když ji v roce 2016 uvedli do Rock´n´rollové síně slávy, divila se tomu, co prý má společného s rockem, nikoho tím nepřesvědčila: kdo jiný než ona v 60. letech mezi rockery zpopularizoval tradiční folkovou hudbu, proměnil ji v těžkou protestní zbraň a uvedl na světovou scénu Boba Dylana. Producent alba Joe Henry se po ceremoniálu na Joan proto obrátil s prosbou: "Potřebujeme tě Joan, teď a tady."
(pro Český rozhlas)
Jiří Moravčík
