137 Avenue Kaniama (2018)
Baloji
Bella Union
22.06.2018 | Na Západě ho berou za punkového kněze zamilovaného do funky, on sám si říká čaroděj.
Pochází z Konga, ale žije v Belgii. Módní policii dělá svými dandyovskými obleky jen samou radost a běžnou šablonu Baloji nestrpí ani v hudbě, integrující konžské tradiční styly a afrobeatem, hip hopem a europopem. Znalci jeho životního příběhu název rozklíčují okamžitě: na této adrese ve městě Lubumbashi spatřil poprvé svou ztracenou matku.
Otec Baloji Tshianiho ve třech letech odvezl v roce 1981 z Demokratické republiky Kongo do belgického přístavu Ostende a v sedmi zanechal svému osudu. Vyrůstal v pěstounské rodině a přes dost problematické mládí, kdy mu hrozila dokonce deportace to se skupinou Starflama pod jménem MC Balo dotáhl na elitního střelce belgické hip hopové scény. Táhlo mu na třicet a od mámy, o které neměl čtvrt století nejmenší informace, dorazil dopis: vrať se domů, stálo hned na začátku. Divná výzva pro načesaného hip hopového dandyho, veřejně deklarujícího pohrdání nad konžskou hudbou a bez sebemenší potřeby vydat se někdy do Afriky. Kdo by ovšem nechtěl vidět vlastní matku a namísto sáhodlouhého vysvětlování proto pro ní v roce 2007 natočil úspěšné autobiografické album Hotel Impala: hip hop, elektronika, soul a něco málo afrobeatu. Setkání v Kinshase nedopadlo dobře - chtěla po něm hlavně peníze – přihodilo se mu ale něco nečekaného: Kongo ho dostalo a od té doby se tam vrací. Balojiho hudba se pak bez konžských vlivů a muzikantů už neobejde vůbec; třeba bez legendárního kytaristy Dizzy Mandjekua, živoucí legendy konžské rumby.
Album 137 Avenue Kaniama, jak je pro Balojiho typické, kombinuje také rytmy z Ghany a Zimbabwe, hodně se na něm pracuje s elektronikou, soundem moderního hip hopu a tanečníci si ani tentokrát neodpočinou, ačkoliv se za robustními beaty skrývá často tvrdá kritika politiků. Konžských i evropských. Můžete být hitmakerem nebo aktivistou, ale Baloji dokáže být obojí. I když dominantní téma alba představuje - a ne poprvé - cesta do rodného města Lubumbashi, do matčina domu a do srdce konžské hudby. Stále však o sobě tvrdí: „Nepovažuji se za Konžana ani Belgičana. Jsem Afropean.“
Jiří Moravčík
