Temet (2018)
Imarhan
City Slang
22.06.2018 | Pro alžírskou skupinu Imarhan nesmírně zásadní okamžik: vydání druhého alba Temet doprovází film Children of Tam světoznámého francouzského dokumentaristy Vincenta Moona.
Pokud víme, jak si jeho neortodoxního snímání hudby mimo koncertní podia cení Arcade Fair, Lhasa, Sufjan Stevens nebo naši Irena a Vojtěch Havlovi, dojde nám dopad filmařova zájmu. Rovnou řekněme, že tuarežským rockerům se tím dostalo doporučení vstoupit mezi nezávislou hudební elitu.
Moon s Imarhan strávil v rodném alžírském městě Tamanrassetu čtrnáct dnů: z povzdálí, nenápadnou, jemu vlastní minimalistickou metodou, sledoval zkoušky, přípravu natáčení, naslouchal vyprávění leadra o filosofickém vyznění alba a s kapelou se vydal i na náhorní pouštní plošinu Assekrem, Tuaregy nazývanou Konec světa.
Jazyku tamashek nemáme šanci porozumět a tuarežští nomádi bývají obecně málo sdílní, film však slova nahrazuje: dopředu probuzuje zájem o hudbu, které na Západě zkratkovitě říkáme pouštní blues, zatímco Tuaregové assouf - nedefinovatelný svazek nostalgie, touhy, smutku a spirituálního duchovna; slovy britského znalce Andy Morgana: představme si za tím i vzpomínky na všechno, co Tuaregové ztratili. Kytarový assouf, tradiční hudba, převedený skupinou Tinariwen do moderního hudebního žánru, se neobejde bez poezie, kterou Tuaregové staví na roveň hudby, často daleko výš. Do jednoho slova pak dokáží vtěstnat pocitové vyjádření: Imarhan lze volně přeložit jako "mí nejbližší" a název alba Temet jako "spojení", ve významu výzvy k jednotě a solidární sounáležitosti s Tuaregy z okolních zemí i ostatními kulturami.
Už první pohled na Imarhan vede k domněnce o snaze odlišit se: před rozevlátými tunikami a turbanovitým šátkům dávají přednost džínám a koženým bundám a podle Morgana se od generace Tinariwen liší i v názorech a perspektivách. Narodili se v exilu, krvavá povstání znají pouze z vyprávění a nežijí na poušti, ale ve městě - aktuálně dokonce v Paříži - kde vychodili školy, tuarežskou identitu přesto vnímají jako do dna zaklesou kotvu, jako pevné, nezničitelné pouto s hodnotami předků. "Toužím po své zemi a všemu, co jsem v ní zanechal," zpívají Imarhan.
Inovací prošla i hudba Imarhan: rytmicky méně hypnotickou, otevřenou západoafrickému afrofunky, rocku, alžírskému stylu rai a bicím namísto perkusí. Kytarista Iyad Ag Ibrahim aka Sadam zní jako současný ostrý rocker, často vyjíždí chytlavá sóla a hlasem řeže doslova prostor. Ženské sboristky už také pouze neječí: inovativně pracují s vokální harmonií.
Sadam je bratranec tinariwenského basisty Eyadou Ag Lecheho. Ten nad Imarhan drží od začátku ochranou ruku a znovu se ujal produkce alba. To do vás sice posluchačsky strčí, má nesmírný drajv a energii, mám ale s Imarhan jinou zkušenost: když na festivalu v německém Rudolstadtu dostali skoro devadesátiminutový prostor, koncert končil málokdy slyšeným tanečním tranzem na samé hranici výdrže.
Jiří Moravčík
