Rifles and Rosary Beads (2018)
Mary Gauthier
In The Black
01.04.2018 | Prolomený kód čestného mlčení.
Americká rocková písničkářka Mary Gauthier si prošla osobním peklem a snad proto mohla natočit tak autenticky silné album. Jedenáct skladeb stojí na textech válečných veteránů "zraněných na místech, které jiní nevidí a v osamění plakajících bez slz"
Představte si, že jste profesionální voják. A odvelí vás do války. Ano, na téhle planetě se nikdy válčit nepřestalo a namlouvat si, že v nich neumírají lidé zabití jinými lidmi, je pokrytectví. Pak se vrátíte domů, ke své rodině a dojdete k přesvědčení o neslučitelnosti vojenské kariéry s normálním, každodenním životem. O tom, co jste prožili, z osobních a jiných důvodů nemůžete mluvit nebo za žádnou cenu nechcete. Dostihne vás svědomí, zápasíte s vinou přeživšího a pochybami v osamění, kdy se v hrůze bojíte podívat do zrcadla a nočních můr vás nezbaví ani nejbližší, byť se snaží jak mohou. Existuje na to diagnoza - posttraumatická stresová porucha (PTSD) - nezahrnuje ale všechna trápení vojáků, kterých si podle statistik jen ve Spojených státech každý den dobrovolně vezme dvaadvacet život. "Zavázala jsem se něčemu většímu, důležitějšímu než je lidský život, ale co vás zachrání v bitvě, vás doma může zabít," tlumočí Mary ve skladbě Soldiering On pocity pilotky bojových vrtulníků Jennifer Marino.
Mary o to požádal Darden Smith, zakladatel neziskové americké organizace Songwriting With: Soldiers, vycházející z jednoduchého zadání: profesionální skladatelé naslouchají vojákům a skrze písně zachycující jejich traumata,čímž jim částečně pomáhají vypořádat se s následky války a nelehkými výzvami, jaké představují návrat domů. "Ze své povahy vojáci neradi mluví o tom, čím si prošli, co viděli, udělali a už vůbec ne s civilisty. Vojáci mluví jen s vojáky, pokud vůbec mluví. Jejich kód čestnosti představuje ticho. Písničky jim pomáhají léčit emocionální rány tak hluboké, že v jejich tělech a duších zůstávají po celý život," zdůvodnila Mary své rozhodnutí přidat se ke spolku skladatelů a veteránů. "Mým největším nepřítelem nebyl Írán," zpívá za Mary za Brandy Davidson, mechaničku na letecké základně, sexuálně obtěžovanou kolegy.
Písničkářka, které dnes bedlivě naslouchají Bob Dylan s Tomem Waitsem, začínala s hudbou v pětatřiceti, v době kdy se nacházela na samém životním dně a psát písně Mary přišlo jako bolestné, nicméně ideální terapeutické východisko. Matka ji hned po porodu odložila do sirotčince, odkud ji adoptovala rodina z New Orleans ovládaná alkoholikem. Z domova utekla v matčině ukradeném autě v patnácti už jako závislá narkomanka a osaměla, zmatená lesbička s pocitem hanby z neschopnosti zařadit do normální společnosti. Prošla odvykacími léčebnami, osmnáctiny strávila ve vězení, zkoušela vysokou školu, ale pití a drogy ji v životě pořád nadělávaly paseku. Nevzdala to: přestěhovala se do Bostonu, vystudovala kulinářskou akademii a otevřela si úspěšnou restauraci Dixie Kitchen. Po otevírací party skončila špatně - zatkli ji namol za volantem - i dobře: 13. července 1990, ještě v cele, sekla nadobro s pitím.
Na radu přátel se přihlásila na kursy tvůrčího psaní a pustila se do hudby. Už za druhou desku Drag Queens in Limousines získala ceny, titul folkového nováčka a počínaje rokem 2005 se o ní dozvěděla celá Amerika. Odstěhovala se do Nashville, kde začala spolupracovat s těmi nejlepšími muzikanty a sebezpytující autobiografické album The Foundling ji zařadilo mezi nejvýznamnější americké písničkářky.
Nepředstavitelně intenzivní veteránské album přirovnané k očistné transformaci a cestě z osobní temnoty, nemá slabá místa, mezi vrcholy ale určitě patří skladba Bullet Holes in the Sky. "Při nedělní mši zbožně klečí a děkují mě za službu vlasti, ale posílají mě tam zpátky. Ale věřím pořád ještě v Boha, vlast a anděly na nebesích?," zpívá Mary za seržanta námořní pěchoty Jamie Trenta.
(Český rozhlas)
Jiří Moravčík
