Elytral (2017)
Mary Epworth
Sunday Best
30.01.2018 | Extrémní nálož změn u Mary leckoho možná zaskočí, dobrodružnější elektro-pop-rockové album v poslední době ale slyšet nebylo.
Přijde na to, kde hudbu posloucháte: jít s albem ve sluchátkách v noci zkratkou přes hřbitov, po vygradování skladby Last Night byste pak dlouho přemýšleli, kdy jste naposled takhle rychle běželi; a kdo ví, jestli u toho ještě neřvali jako na lesy. A tak je to na Elytral zvukově uvozeném agresivní, až tribální elektronikou a divnou songwriterskou temnotou skoro pořád, to když melodické pohlazení protíná ostrý šok. Jakoby Mary se srdcem přírodního hipíka, což zůstává její silné téma, cosi determinovalo vstoupit do industriálního města a bezohledně ho rozřezat na kusy.
Určit směřování moderního anglického folku, rozuměj mladých tvůrců často se k němu hlásících spíš ideologicky než prakticky, byla od začátku práce pro vraha: šéfredaktor britského magazínu fRoots se o to před osmi lety na kompilaci Looking For A New England pokusil; u The Unthanks, Spiro, Olivie Chaney, Nancy Wallace nebo Jima Moraye vizionářsky odhadl talent umožňující nebrat obvyklé folkové zadání vážně a čas mu dal za pravdu. Dnes vytvářejí nejrelevantnější směr anglického folku: operují s přesahy na jaké si před nimi nikdo netroufl. Anderson pracoval také s termínem english song - možná z toho důvodu, že folk někomu až příliš evokoval zatuchlou tradici - a na kompilaci důrazně ukazoval na Mary Epworth: folku nahony vzdálenou, prakticky nezařaditelnou zpěvačku a skladatelku hlásící se k Shirley Collins, Beach Boys, art rocku a naší Idě Kelarové. Debutem Dream Life se dovolávala pozornosti náročnějších posluchačů, nevyhýbajících se chytrému popu a rocku. Teď, po šestileté pauze, jakbysmet - propadnutím elektronice a potřebě proměnit každou ze skladeb v hlavolam, ale doslova nutí k několika násobnému poslechu a ceny rozdává jen trpělivým.
Sestra megaúspěšného producenta Paula Epwortha ("dejte mě s ním pokoj, s mou hudbou nemá nic společného") neměla se silnou podporou nikdy problémy: pracuje v těch nejlepších amerických a britských studiích a na všechno si s manželem, multiinstrumentalistou Willem Twynhamem, stačí takřka sami. Až na produkci: stále věrni slavnému Thomovi Monahanovi. Zatímco Dream Life skládala Mary tak, že melodie předávala manželovi a od intuitivně nahozených nápadů k výsledným skladbám to někdy trvalo, aplikace GarageBand ji nově umožnila experimentovat dle libosti - kdekoliv a kdykoliv. Proto najednou tolik elektroniky.
Oproti minulosti je Mary také zdaleka nepředvídatelnější: skáče z polohy do polohy, nechává hlas projít filtry a kopíruje nálady skladeb. Její sirénovitý hlas přitom není zrovna dvakrát důvěryhodným průvodcem : ze šeptané otázky "co to bylo za světla?" v Last Night na vás padne hororový strach a chlupy se ježí hned na úvod alba: Gone Rougue drapne pohlcující elektronikou a nástupem freejazzového saxofonového sóla Casey Butlera. Pamětníkovi není pomoci: takhle si s námi dokázali pohrát v nejdivočejších okamžicích King Crimson. Me Swimming s intenzivní basovou linkou trvá šest minut, ale k dramatickému vyvrcholení nedojde; až zpětně si uvědomíte že se skrývá v pohlcující hypnotičnosti. Burned It Down nás vrací do novovlných osmdesátek, jenomže ve variaci 21.století.
Extrémní nálož změn u Mary leckoho možná zaskočí, dobrodružnější elektro-pop-rockové album v poslední době ale slyšet nebylo.
(UNI)
Jiří Moravčík
