The Queen Of Hearts (2017)
Offa Rex
Nonesuch
30.01.2018 | Jak sdílet společné americko-britské hudební dějiny.
Královská nabídka ze strany americké kapely The Decemberists zaváněla britské písničkářce Olivii Chaney nostalgií: "Budeme tvým Albion Bandem a ty naší Shirley Collins." Ani z dořečeného neskákala nadšením: leader Colin Meloy totiž zatoužil poslat britským folkrockerům 60. let uctivý "milostný" dopis ve formě převzetí jejich ikonických skladeb. Odmítavá reakce Olivie se dala čekat: "Jaký by to mělo smysl? Pocházím z té země, znám polovinu lidí z nahrávek, spolupracuji s nimi, takže proč bych měla pokoušet někoho napodobovat nebo rovnou kopírovat?." Nakonec se dohodli: razítko bude mít dopis ale dnešní. Podobu doladil americký producent Tucker Martine: ten, co neobyčejnou zvukovou emocionalitou rozdýchal britské folkové trio Lau; tedy žádný mimoň.
Navzdory nominaci na BBC Folk Awards a "andělskému hlasu" srovnávanému se Sandy Denny k folkařům Olivia Chaney nikdy naplno nepatřila. V magazínu fRoots se o tom rozpovídala: "Folkové scéně vůbec nerozumím. Nemám ponětí jak publikum myslí, co chce nebo potřebuje a vždycky ho zklamu." Příliš rezolutní odluka od scény, uvážíme-li, jak dobře shakespearovskou herečku a absolventku jazzové kompozice na Královské londýnské akademii folkaři přijali a jak je to všechno vlastně malinko jinak: Olivia Chaney není s anglickým folkem v rozporu, jenom se v jeho zóně s klavírem, příklonem k neoklasice, Handelovi a norskému jazzu necítí úplně jistá. Na velmi zdařilý debut The Longest River vydaný v roce 2015 u labelu Nonesuch nezařadila nic z Anglie: zato vedle autorských skladby od Henry Purcella, Alasdaira Robertse nebo chilské zpěvačky Violety Parra.
Během nedávného natáčení alba Folksong s Kronos Quartetem si nejprve od Andy Irvineho vyžádala svolení k převzetí jeho verze irské tradiční balady Rambling Boys of Pleasure. Proč? Obávala se že ho zklame a teď nově ji zase strašil odsudek těch, co známé skladby zahrnuté na album The Queen Of Hearts proslavili. Po přečtení Meloyova seznamu si proto znovu vyžádala přátelské konzultace: Willie o Winsbury podle ní totiž nikdo lépe nezazpíval než Anne Briggs, s Elizou Carthy dlouho mluvila o To Make You Stay složenou tetou Lal Waterson, těžce váhala u Bonny May, protože na osudovost June Tabor zkrátka nikdo nemá a The First Time Ever I Saw Your Face vyděšeně odmítla okamžitě: "Za žádnou cenu!".
Jediná popová skladba britského folkového puritána Ewana MacColla má zajímavou historii: své budoucí ženě Peggy Seeger ji do Spojených států přezpíval do telefonu, čímž to pro MacColla, který v popu viděl smrtícího nepřítele folku skončilo. Nezajímalo ho ani, že za její nádherou soulovou verzi získala později Roberta Flack Grammy. Olivia trnula co by tomu řekla žijící Peggy Seeger, proslulá odporem k většině úprav: uklidnil ji nakonec syn Neil MacColl, fanoušek The Decemberists.
Zarputile odhodlanému Meloyovi se nápad s Oliviiným vyptáváním vůbec nelíbil, podle něho to mohlo proces britských písní filtrovaných americkým pohledem ovlivnit, takže vlákal zpěvačku do pasti: natáčení proběhlo v americkém Portlandu, kde - jak sama Olivia uznala - se necítila tolik nablízko domova a tudíž nehrozilo přílišné přemýšlení nad výsledkem.
Britský folkový expert Colin Irwin má za to, že album mělo "přijmout víc podnětů od ďábla", což je jeho názor. Neztracuje ho ale a respektuje působivý vztah k původním zdrojům: Olivia totiž nikdy vroucněji nezpívala a s jejím hlasem a hrou na cembalo a harmonium projekt pojmenovaný po anglosaském panovníkovi z 8. století stojí a padá. The Decemberists se také nepřevlékli za Steeleye Span: jejich už čtyřicet let obdivovanou modernizaci balady Sheep-Crook and Black Dog originálně postavili na kontrastu Oliviině křehkosti a nabustrovaných sabbatovských kytar.
Jinak Američané s Olivií rezignovali na experimentální ambice, udrželi si ovšem odstup od podbízení se mainstreamovému publiku a album se tak určitě nedá odpálit jako pokus svést se na glorifikaci folkrockových hrdinů 60. let. Citlivý vklad The Decemberists by pak mohl být následováníhodným příkladem jak sdílet společné americko-britské hudební dějiny.
(UNI)
Jiří Moravčík
