Sacred Earth
Sharon Shannon
30.01.2018 | Třeštivé propojení irské tradice se západoafrickou hudbou.
Loňská návštěva Nového Mexika a setkání s aktivisty indiánského kmene Siouxů v Severní Dakotě, bojujících proti výstavbě plynovodu na jejich posvátných místech, přivedla irskou akordeonistku Sharon Shannon za kytaristou Justinem Adamsem s přáním: chci natočit něco ve stylu Simonova Gracelandu; jinými slovy: Sharon na albu Sacred Earth zatoužila po propojení irské tradice se západoafrickou hudbou.
Voda na mlýn Justina Adamse: kytaristy Roberta Planta, producenta tuarežské skupiny Tinariwen a se vším všudy zvěstovatele nepravděpodobných crossoverů. "Moje hudební zkušenosti vedoucí k ponoření do blues, africké hudby, rocku a reggae se daly snadno přefiltrovat skrze Sharoniny irské taneční rytmy," uvedl Adams, považující album Sacred Earth za oslavu hudební rozmanitosti.
Příští rok padesátiletá drobná blondýna dokáže i o samotě čelit s akordeonem sebevíc roztřeštěným davům. Sharon hraje hudbu patřící daleko nad rámec irské tradice a s nadhledem skáče k blues, cajunu, reggae a countryrocku. Neprezentuje se jako sólistka, naopak, v minulosti se snadno dala svést ke spolupracím se Sinéad O´Connor, Nigelem Kennedym, Willie Nelsonem a mezinárodní křest si odbyla v řadách slavné skupiny The Waterboys. Skladbu Galway Girls sice složil Steve Earle během pobytu v Irsku, tu pravou šťávu "hymně irských barů" dodala s akordeonem ale Sharon.
Zatímco v protestní, hip hopem zasažené skladbě The Machine od začátku počítala s kalifornskou zpěvačkou a aktivistkou Alyrou Rose, se kterou se potkala v Novém Mexiku, u senegalského hráče na koru Seckou Keitou zprvu i přes Adamsovo doporučení ve skladbě Sea Sheperd váhala. Než ho uslyšela a majestátnímu zvuku západoafrické harfy podlehla. Účast amerického avantgardního violoncellisty Rushada Egglestona přivítala okamžitě: dokázal se totiž lehce připojit do zprudka tanečního kousku Frenchie’s Reel inspirovaného tradicí houslistů z Nové Anglie i k Sharonině verzi Veselé vdovy od Franze Lehára.
Zajímavý příběh zrodu má blues Let’s Go. Sharon ho se svým klavíristou napsala pro Grega Guye, syna americké bluesové legendy Buddy Guye, pak se ale instrumentální verze dostala k australské písničkářské dvojici Hat Fitz & Cara vyslovující přání zazpívat se v ní a vyšlo z toho zemité irsko-americké-australské blues.
A ke country, americké hudbě vzešlé velkou měrou z Irska, se Sharon Shannon vrátila nejpřirozenějším způsobem: o zpěv v sentimentální klasice He’ll Have to Go od Jima Reevese požádala národního hrdinu, dudáka a banjistu Finbara Fureyho.
(Český rozhlas)
Jiří Moravčík
