Ladilikan (2017)
Trio Da Kali & Kronos Quartet
World Circuit
04.01.2018 | Žijeme v duchu toho, o čem zpíváme
Na malijském triu můžete oči i uši nechat: loni si podmanilo veletrh Womex a letos před ním ztichl tisícihlavý dav na festivalu v Rudolstadtu, kdy v horkém odpoledni před sílou komorních griotských eposů zapomněly šustit listy stromů v parku. Být tam Kronos Quartet, který s nimi v září vydal album Ladilikan, ze samého ohromení z té ušlechtilé krásy by snad předčasně i opadaly.
Když David Harrington mluví o jedné z nejkrásnějších spoluprací v kariéře Kronos Quartetu, neměli bychom to brát za úpornou snahu vnucovat posluchačům mimo Mali dosud neznámé trio griotů: vytrysklo to z něho prý samovolně, hned po prvním seznámení v prosinci 2012, kdy po vyslechnutí hlasu Hawy Kasse Diabate navíc přidal další postřeh: "Proč nejen zní jako Mahalia Jackson, dokonce i tak vypadá?"
Griotský rodokmen má trio úchvatný: Hawa je dcerou váženého zpěváka Kasse Mady Diabateho, Mamadou Kouyaté nejstarším synem hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyatého a Lassana Diabaté patří k instrumentálním magnetům nahrávek a koncertů Toumani Diabateho, Taj Mahala nebo projektu AfroCubism; navíc: v západoafrické hudbě dnes pravděpodobně nenajdete většího virtuóza na dřevěný balafon.
Název Da Kali znamená slibuji, v případě tria se jedná o závazek pokračovat v hudebním griotském dědictví. V minulosti o respektování slibu žádali grioti krále a své mecenáše, kterým oddaně sloužili, dnes s ním Trio Da Kali otevírá každý koncert. A pokud slib vztáhneme na album, ze všech přiložených textů vyplývá vztah tria k pravdě. Zpívá o tom třeba ve skladbě Eh Ya Ye: "Život je krátký, vaše pověst vás ale přežije. Opravdu toužíte po tom, aby se na vás vzpomínalo jako na lháře?"
Album Ladilikan vychází z promyšleného konstruktu, vystavěného na myšlence záchrany vytrácejících se praktik orálního přenosu tradiční hudby. Věhlasná britská specialistka na africkou hudbu, Dr.Lucy Duran, se od roku 2009 věnuje v projektu Growing Into Music studiu předávání staletých tradic v rodinách hudebních kast Mali, Indie, Kuby nebo Ázerbájdžánu. Zaměřuje se na děti získávající mistrovské umění od rodičů dávno před vstupem do školy nebo uvědomění si podstaty hudby formou napodobování a intuitivního vnímání přirozených autorit. "Narodíte-li se do rodiny griotů namísto hraček najdete v domě samé nástroje a s nimi si hrajete. Zároveň slyšíte hrát svého otce, který s vámi netráví hodiny individuální výuky, jen za vámi občas přijde a řekne, takhle bych to nezahrál, zkus to jinak," popsal přirozené nabytí hudebního vzdělání Lassana Diabate. Lucy Duran nicméně varuje, že podobné přenosy začínají být v Mali na ústupu. Přesto, když se obrátila na organizaci Aga Khan Music Initiative podporující zanikající tradice s žádostí o investici do malijského Tria Da Kali, její šéfové zpočátku prý ani nechtěli věřit tomu, že to myslí vážně: tradiční malijská hudba je přece celosvětovým fenomén, hudebníci několikrát získali Grammy a další ocenění, s čím to na nás jdete, vyslechla si Lucy. Nedala se a trpělivě nastolila velmi palčivý problém, navenek nevnímaný: než by prošly klasickou griotskou výchovou, čerpají prý malijské děti hudební dědictví stále víc z rádia a televize; napodobují slavné krajany a sní o mezinárodní kariéře bez potřeby učit se základní griotský repertoár jako generace před nimi, čímž dochází nejen k degradaci staletých tradic, podle Lucy dokonce existuje reálné nebezpečí, že postupně úplně zaniknou.
Institut položil na stůl dvě podmínky: jednak sázku na hudebníky ochotné nadále pokračovat v kariéře a druhak, budou natáčet s Kronos Quartetem, patrony institutu; s připomínkou, že Američané už v roce 1992 na albu Pieces of Africa představili světu legendárního guinejského hráče na koru Suso Fodaye Musa, zkušenosti s grioty tedy mají.
Mytická velkolepost Homérovy Ílias, staroindického eposu Mahábhárata nebo středověkých písních o králi Artušovi, Rolandovi, Cidovi a Nibelunzích představuje šifru k dějinám lidství. Také západní Afrika má svůj historický epos z něhož se tají dech: proměnu mrzáka Sunjata Keity v krále bájné středověké říše Mali . Z mnohovrstevnatého děje vyčteme ale i další, neméně fascinující příběh: detailní popis zrodu nástroje Sosso Bala, tedy balafonu, bez něhož by říše Mali v 13. století nikdy nevznikla. Představuje její symbol, pro mandinské grioty možná daleko zářivější než harfa kora.
Originální Sosso Bala krále Soumaoro Kantého najdete v guinejském městě Niagassola ( leží pětadvacet kilometrů od východní hranice z Mali), kde ho už 8. století hlídá griotský rod Dökala. V roce 2001 byl Sosso Bala a jeho nádherný příběh rozhodnutím UNESCO zařazen mezi Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva. Jenomže: tohle se tak nějak málo ví, při přemýšlení nad koncepcí alba tudíž Lucy Duran nasadila do hry zapomenutý formát griotského tria, jemuž vedle zpěvačky a basové loutny ngoni vládne zvuk balafonu. Nespravedlivě opomíjený, k elektronice, na rozdíl od kory a ngoni nikdy za žádnou cenu nepřipojený nástroj, nedoznal od 13. století konstrukční změny a pokud Lassana volí odlišnější úpravu sušení na otevřeném ohni, jedná se o maličkost.
Kronos Quartet volí při spolupráci s nezápadními hudebníky zásadní přístup: nevnucuje se složitostmi, neklade posedle důraz na vysoké umění, vyhýbá se ostrým předělům a přestože nikdy nemá potřebu pouze uctivě přihrávat, vždycky z toho vzejde fascinující synergie. O aranže David Harrington znovu požádal amerického skladatele Jacoba Garchika, povyšující rozdílnost západního temperovaného ladění a západoafrické pentatoniky na přednost. Natáčení předcházela řada zkoušek, vystoupení a kompromis ze strany Malijčanů, nucených ubrat na spontánní improvizaci, vrozené součásti griotské hudby. Prehistorický repertoár, v textech nicméně glosující aktuální dění a nešvary, doplnilo trio na přání Harringtona o dvě skladby proslavené gospelovou zpěvačkou Mahalií Jackson a přeložené do jazyku bambara.
God Shall Wipe All Tears Away s majestátním smyčcovým drone a úchvatně velebným hlasem, což při vědomí, že Hawa s gospelem nikdy předtím nepřišla do styku, jenom zkrátka okamžitě vycítila oč si skladba říká, připomíná empatický zázrak.
Hawa Jackson neznala, zaujal ji však text druhé skladby I'm Going to Live the Life I Sing About in My Song a svou verzi Ladilikan, skrývající v názvu slib žít v duchu toho o čem zpívám, vztáhla k válce na severu Mali, kde k bohu se obracející džihádisté zakázali hudbu. "Jste pokrytci. Nemůžete se v pátek modlit a v sobotu jít a sekat lidem ruce a vraždit malé děti," zpívá Hawa a Kronos Quartet temnými tahy smyčců napodobuje kostelní varhany.
Ať už je to otázka osobního vkusu, zaměření, nebo světonázoru, důsledkem se stává nejenom fakt, že nepostradatelnost podobných alb jako Ladilikan, byť sypajících často sůl do ran, stoupá, ale také že k nim přistupujeme jako k vodítku, jak naložit s osobní nejistotou v době, které z mnoha důvodů přestáváme rozumět, protože se v ní setkáváme s mnoha odlišnými pohledy na svět, v němž se svobodnému hledání cesty kladou nejrůznější překážky.
Malijské trio je s Kronos Quartetem neodstraní, na to jsou malí páni, naději, že když to jde v hudbě, proč by to nešlo i jinde, však krásně vznešeným albem dodávají.
(Harmonie)
Jiří Moravčík
