Résistance (2017)
Songhoy Blues
Transgressive Records
04.01.2018 | Rock bez ústupků a korekcí osobních názorů
Na albu zpívá punková legenda Iggy Pop, produkoval ho Neil Comber a zahrál si na něm klasický americký houslista William Harvey. Malijští kytaristé se pak nebojí ještě víc přiznat obdiv k západním rockovým hrdinům. Přesto DNA jejich hudby zůstává nepřeslechnutelně západoafrická. Což nám je v ranku globálních kytarových skupin, ano, Songhoy Blues sem patří, pomáhá identifikovat jako výrazný originál. Nehledě na jejich životní příběh, k němuž se západní rockeři ve velkoměstech ani nepřiblíží.
Měli jsme to štěstí, že jsme Songhoy Blues slyšeli na Colours of Ostrava: obrázek o malijské kytarové skupině si tak mohl udělat i posluchač k podobné hudbě nedůvěřivý, vždyť jaký pak rock se podle něho může hrát kdesi na konci světa, kde snad ani nemohou vědět, jak pořádně zmáčknout kytaru. Pokoncertní resumé nakonec sympaticky přešlo ve sdílenou radost se čtyřmi kluky, kterým hudba zachránila a změnila život. Filosofie Colours byla tehdy naplněna.
Jen ve zkratce a pro připomenutí: vysokoškolsky vzdělaní členové Songhoy Blues utekli před válkou na severu Mali, kde jim za hraní hudby hrozily od islámských fanatiků drakonické tresty. V hlavním městě Bamako si je vyhlédl britský rocker Damon Albarn, pozval do svého projektu Africa Express a zasadil se o natočení jejich debutového alba Music In Exile. Veleúspěšného pro afrorockovou čerstvost, syrovou reflexi odžitých životních eskapád a snahu vyjít vstříc mezinárodnímu úspěchu bez ústupků a korekcí osobních názorů.
Západní producenti a manažeři hudbě Songhoy Blues neořezávali hrany, podvědomě cítili, že její vpád na světovou scénu přinese nový pohled na rock, zdravě ponoukne konkurenci a k podobnému kroku vybídne další západoafrické mladé skupiny.
Pouštní blues a tradiční styly národa Songhoy kombinuje skupina s afrobeatem,funky, výbuchy dechů a kytarových riffů do konečného vyznění nadupaného eklektického alba, v textech připomínajícího léčebnou sílu hudby a její jedinečnou schopnost rozbíjet bariéry.
Ve skladbě Bamako skupina odvrací špatnou pověst údajně nebezpečného, města jakou mu vtiskla povrchní západní média, čímž docílila hrozivého úbytku turistů. "Bamako je dnes křižovatkou radostného setkání lidí z jihu a severu země. Přidejte se k pulzujícímu nočnímu životu a tančete s námi," zpívá skupina. Ironicky vyznívá i deklamace Iggy Popa v bluesové laděné Sahara: "Jedem na Saharu, bejby. Zdá se ale, že v Mali je všechno divné, ani pizzu tady nemají."
Univerzální zprávu o současném Mali a Africe nebo spíš jasný signál vysílá poslední skladba One Colour. Londýnský dětský sbor v ní s kapelou zpívá: "Společně dokážeme všechno."
(Český rozhlas)
Jiří Moravčík
