XX (2017)
Baba Zula
Glitterbeat
05.07.2017 | Na nahrávkách to není úplně zřejmé, za to na koncertech dokážou instanbulští psychedelici napíchnout posluchače na kůl. Mohli dvacetileté výročí oslavit standardně: vybrat top skladby, převázat pentlí a znovu prodat.
Kam s tím ale na Baba Zula: dvojalbová kompilace zahrnuje nikdy nevydané archivní kousky, totální předělávky starších skladeb s hosty, živé záznamy a remixy od Dirtmusic nebo Mad Professora.
Čekalo by se také napravení pošramocené pověsti u turecké politické a náboženské vrchnosti, a ono ne: nahá žena s přelepenými bradavkami na obalu a skladby s otevřeně politickými texty proto natvrdo znemožnily vydání v Turecku.
"V těchto dnech stejně doma hrát nemůžeme, vlastně ani nechceme," vysvětlil leader Osman Murat Ertel, dávno smířený se zařazením Baba Zula na rádiové blacklisty a veřejný index. Mezi námi, co čekat, když halucinogenní skladbu Worried Leaf věnujete tureckým režimem stíhaným novinářům a v dubové Yororokanto s hostujícími Oki Dub Ainu Band položíte rovnítko mezi Kurdy a Japonci odstrkovaným národem Ainů.
Emigrace sice u Baba Zula není na pořadu dne, nikdy ale neříkej nikdy: "V Istanbulu je to stále napjatější a nebezpečnější. Mám pocit, že přihodit se může už cokoliv, i věci opravdu velmi vážné."
Producent Chris Eckman považuje dvojalbum za dokonalý odraz pohybu Baba Zula na minovém poli možného. Srandovně oblečená skupina -osmanští válečníci říznutí pasáky břišních tanečnic - odmítající prolomit tajemství podivného názvu, před dvěma dekádami znovu zdvihla prapor bájného anatolského rocku z 60. a 70.let, napumpovala ho psychedelií, krautrockem a elektronikou, přidala nekorektní texty a zdůraznila roli elektrifikované loutny saz - symbolu revolty přicházející ze vzpurné Anatolie, vládní elitou nenáviděné o nic méně, než islámskými duchovními v éře Osmanské říše.
Poloostrov Anatolie neboli Malá Asie, s tamními náboženskými a národnostními menšinami, včetně pronásledovaných Kurdů a Alevitů, v jejichž šítské islámské víře se mísí kacířský súfismus a východní křesťanství, byl ze strany Turecka vždy vystavovaná těm nejtvrdším zkouškám. Třeba pro svobodomyslnou hudbu kurdských minstrelů dengbêjů nebo alevitských ashiků, tvořící dodnes základ identity anatolské kultury.
Když v roce 1996 Ertel s bubeníkem Mehmetem Levent Akmanem (řeckým Turkem) zakládali Baba Zula, s tradicí Anatolie nezaváhali: jako jiní ji přesunuli do Istanbulu, kosmopolitní metropole, kde na každém kroku cítíte, jak se tu prolíná Západ s Východem a moderna se starobylostí do naprosto unikátní multižánrové zvukové melanže, bez dalšího vysvětlování nazývané "hudba z Istanbulu". Alexem Hackem ( Einstürzende Neubauten) a režisérem Fatihem Akinem už v roce 2005 zdokumentované ve vynikajícím filmu Crossing the Bridge: The Sound of Istanbul, možná poprvé světu představujícím kurdskou zpěvačku Aynur, Mercana Dede, rockové undergroundové kapely a Baba Zula, kterým scéna posloužila jako dokonalá hudební laboratoř, v níž smísili istanbulskou nabídku s reggae, dubem nebo Balkánem (velký klarinetový hit We Fell in Love with You).
Ačkoliv ženským hlasem Baba Zula je už spoustu let Melike Şahin ( užívá si proslavenou, nově jemně nadýchanou skladbu One for You and One for Me), pozvání se dostalo také první dámě argentinské electro cumbie La Yegros (Carino) a respektované odbornici na turecký Balkán, v Kanadě narozené Brenně Mac Crimmon (Eternal is the Word of Poets).
Druhé album náleží těm, kterým je dáno nechat si do hlavy vpustit psychedelický dub a elektromagii. Nalákat by je mohl jména Dirtmusic (Chris Eckman), Mad Proffesora, Dr Das (Asian Dub Foundation) nebo Uchi Uchida.
Jiří Moravčík
