Navega (2016)
Moussu T e lei Jovents
World Village
05.07.2017 | Pan Té a mladíci složili Marseille, své lásce v dobrém i zlém, nejbluesovější z nejbluesovitějších poklon, jaké se jí mohlo dostat. Hořkosladkou, šansonově drzou, sexy jako dívka ve videoklipu a v nostalgických obavách, kam to s ní a s Evropou spěje.
Zdravě levičáčtí tahouni pětičlenné kapely - zpěvák s prokouřeným hlasem Tatou a kytarista s banjem Blu - snesou srovnání s dvojicí Waits/Ribott: snad jen oblohu nad bary vidí každá z dvojic trochu jinak. Proletářům z Marseille na ní tančí - jako ocelové víly - ramena přístavních jeřábů, čímž je dáno, kdo v nich sedí. Dělníci z doků, básníci, duchové hrdinů válečných odbojářů, okcitánští vlastenci a naplaveniny z celého světa, tvořící kulturně pestrou kosmopolitní společnost. V bookletu ji na svých obrazech zachytil Blu, inspirovaný francouzským kubistou Fernandem Légerem.
Považovat Moussu T E Lei Jovents (Pan Té a mladíci) za francouzskou kapelu nejde (ani o to nestojí) z jednoduchého důvodu: pochází z Provence, centra dávné Okcitánie a hrdě zpívá v okcitánštině, jazyku jdoucímu Paříži století proti srsti. Od roku 2004 do její okcitánsko kabaretní hudby pomyslně vplouvají lodě s nákladem jazzu, blues, flamenca, severní Afriky a hudebních tradic Středomoří. Tatou navíc paralelně zpívá v hip hopové elektro reggae skupině Masillia Sound System.
"Ty jsi můj jih, moje krásná cena, definitivní láska, lokomotiva a česneková polévka," zpívá Tatou v Cosmopolida a ve vyznání Marseille pokračuje s tvrdým rockovým blues - nad moderními proměnami města a úpadkem loďařského průmyslu už ale s hořkostí v hlase: "Skleněné stavby jako zrcadla odrážejí obrazy posledních lodí. Na molu stojí chudý básník a neví, jestli má zpívat nebo plakat."
V La Balada d’Henri Diffonty kvílí bluesová zkreslená kytara v připomínce místního odbojáře zastřeleného nacisty, zatímco akustické vybrnkávání mění Aquò mi fa mau v nejsmutnější dumku: "Městské ulice nesou jména těch co odešli bojovat za lepší zítřky, když ale dnes pozoruji lidi kolem sebe, nemůžu přestat myslet na to, že zemřeli zbytečně." Folková písnička se v polovině překlápí v konkrétnější bodanec: "Na školní stěny nechali republikáni napsat tři slova. Asi už ztratily smysl, když na ně mohou děti házet kameny."
A těm co nás vedou k tomu, abychom žili na "nemocné, prohnilé a znečištěné planetě" - dosaďte si politiky, církev, generály a pomatené vůdce - věnovali pan Té a mladíci bluesový taneček Qu’es bòn; ironickou esenci názorů na dnešek.
Jiří Moravčík
