Requiem (2016)
Goat
Sub Pop
05.07.2017 | Je tomu tak třicet let co o sobě dali vědět, nebo možná jen pět, na tom snad ani nesejde a záleží na úhlu interpretace tajemného historického příběhu údajně reinkarnovaných voodoo čarodějů ze švédské vesnice Korpilombolo, šok z prvotního setkání s Goat si ale každý určitě pamatuje.
Do anonymity a okultních masek zahalená skupina zněla tak přeludně, bizarně a tranzovně nesmiřitelně, že bylo až úlevou přijmout její direktivní filosofii nezadat si s žádným státem a národem a tím pádem se zbavit nutnosti pátrat po kulturním středobodu kozího hudebního amalgámu i věrohodnosti kouzelného příběhu. Snažení vlastně nebezpečném: asi jako sejmout v seriálu Simpsonovi americkému spisovateli Thomasi Pynchonovi z hlavy papírový pytlík a zjistit co je vlastně zač. Goat se na Pynchona střežícího si soukromí odvolávají a - skromnost stranou - sami sebe následně pasují na "největší moderní pop-kulturní tajemství". Takže příjemně provokativní mystifikační hra Švédů pokračuje: bez sebemenšího náznaku komu je nynější requiem určeno.
Goat považují album za nejvíc folkové - ano, folkové; spíš ale mají na mysli přírodnější - mohli bychom se proto domnívat, že posloucháme zádušní mši za předchozí rockovou pumelenici, jenže ouha: skladby All-Seeing Eye a Goatfuzz se zkreslenými kytarami a tribálními bubny uvádějí do toho samého rauše jako v minulosti. Pak už, pravda, mají navrch o něco méně metalově-psychedelicky řezavější polohy s akustickými nástroji - potřeby zkondenzovat do jediné skladby v rychlém sledu množství nepravděpodobně souvisejících odkazů se ovšem Goat nevzdávají. Proto je máme rádi.
Trouble in the Streets s ječícími zpěvačkami zní jako postmoderní ohlas na Simonův Graceland přecházející do konžské rumby, frenetická Temple Rhythms se blíží (to ty nové kostýmy) andskému rituálu s vířením bubnů a fučením do panových fléten a I Sing in Silence s Latino škrabkou güiros představuje pokračování v přístupnější variantě. Psychedelic Lover otevře svolávání muezzina, do hypnoticky zacyklených kytar nakonec vpadnou psychozvuky a hlasy zpěvaček (jedna nosí burku, to jen tak na vysvětlenou). Podobné halucinogenní pocity vyvolává mohutně se rozlévající Goatband se sólem saxofonu evokujícím troubení divokého slona. Try My Robe je bezpochyby "bhangra" z Korpilombolo a osmiminutová Goodbye s korou (!) mix noise rocku a západoafrické griotské epičnosti. A závěrečná elektroambientní Ubuntu s těžko srozumitelnou recitací prachobyčejnou záhadou.
Vinylový formát dvojalba, slovy Kozího velekněze, prý ovlivnila jiná dvojalba a záliba ve faktu, že některá došla k pochopení až mnohem později (třeba Exile on Main St.) a tudíž že bude hezké pozorovat jak i Requiem zraje do umělecké nesmrtelnosti. S naznačujícím krédem: Buďme k sobě navzájem laskaví. Zbytečně: Goat už dozráli.
