World Music - Malý průvodce světem world music

Junun (2015)

Shye Ben Tzur, Jonny Greenwood & The Rajasthan Express

Nonesuch

19.09.2017 | Oprostit se od vžité rockové estetiky, vklouznout do jiného kulturního teritoria a zažít v něm dosud nepoznanou hudební nirvánu: cíl, do něhož vbíhá poslední léta dost hvězdných rockerů; i těch, od kterých bychom to nečekali.


Proč ne, pokud z toho od samého začátku nečouhá kalkul a nirvány se dočkají obě strany: před kytaristou Radiohead Jonnym Greenwoodem se tak třeba  na albu Junun (The Madness of Love) ,otevřel svět radžastánské hudby a izraelskému skladateli Shye Ben Tzurovi se poprvé dostalo nevídaného uznání; třeba od rockových médií, příjemně zaskočených zjištěním, že s poslechem čehosi jako súfijské quawwali nepřijde nikdo k újmě. Se spravedlivým závěrem: pozor, tohle není album Greenwooda, ale Tzura a Radžastánců.

Proto nesledujeme příběh "když může mít Damon Albarn Africa Express, proč by John Greenwood nemohl mít Rajasthan Express". Je to jinak: zatímco u hvězdy Blur můžeme mluvit o dlouhotrvajícím, promyšleném projektu, Greenwood se v Rajasthánu ocitl shodou několika náhod. S hudbou Shye Ben Tzura se seznámil bez tušení kdo je autor, teprve na popud manželky, uznávané fotografky  izraelského původu a tvůrkyně obalu Sharona Katan, ho poznal osobně. Vzešlo z  toho letité přátelství, naplněné natáčením alba coby dobrou záminkou strávit spolu více času v obří pevnosti Mehrangarh Fort, tyčící se nad radžastánským městěm Džódpur.  

Greenwood s Tzurem indicky prozřeli na koncertech: Brit na Tzurově, kdy se k němu a Radžastáncům dokonce v Londýně přidal, ten zase v Jeruzalémě. Každým coulem rocker v roce 1996 zažil vystoupení flétnisty Hariprasada Chaurasia a hráče na tabla Zakira Hussaina. V tu chvíli prý zapomněl na všechno co dosud poslouchal a propadl studiu indické hudby. Odstěhoval se do radžastánského města Ajmeru, kde stojí svatyně súfijského mystika Moinuddina Chishtiho, vzal si muslimskou dívku a tráví tu většinu roku. Židovské víry, hebrejštiny ani Izraele se nezřekl, jen se hluboce ponořil do radžastánské hudby, v níž extrémně přirozeně spojil tři místní tradice, které za normálních okolností dohromady neuslyšíte: súfijské zpěvy qawwali, dechovku, strunné nástroje kasty profesionálních dvorních muzikantů Manganiyar a hráče na nagara bubny. Inspiroval ho zážitek z každoroční slavnostní pouti k mystikově svatyni, během níž v průvodu pochodují dechovky přehrávající občas qawwali melodie.

Většinu skladeb složil Tzur, i ty zpívané v hindštině a urdštině a když přejdou do hebrejštiny, jde o překlady sufijské poezie. Zbývající jsou koletivním výsledkem třech týdnů strávených v improvizovaném studiu, kdy jeden ze sálů s dřevěným stropem nechal zvukový producent Nigel Godrich ( v podstatě člen Radiohead) vystlat matracemi a molitanem.

"Díky tomu jsem všichni měli pocit, jak celá pevnost prostupuje do nahrávek," řekl Greenwood, uváděný jako producent alba, na které však pouze několikrát přispěl kytarou, elektronikou nebo baskytarou - jinak se hráčsky držel stranou. Podle Tzura měl daleko důležitější roli: "Říkat nám hlavně co bychom neměli dělat. Například neklást vůbec důraz na západní akordické postupy, nechat je spíš samovolně, jak je v indických ragach běžné, vynořit z melodií vytvářených zpěváky. Johny seděl mezi muzikanty a vždycky jim dokázal říct, kdy mají přidat nebo ubrat. Přicházel ze spoustou nápadů týkající se zvukových detailů skladeb. Chtěl slyšet jen Radžastán, bez kompromisů odmítl přizpůsobit album západním posluchačům. Bez něho bych se nikdy do sufijské chvály Boha neodvážil  zanést hebrejskou poezii."

Greenwood si prý připadal jako baskytarista indické verze funky kapely doprovázející Jamese Browna, dosahující extatického stavu akordickou střídmostí, ačkoliv za nejpodivnější považoval dechovku. "Když Britové odešli z Indie zanechali po sobě tradici armádních dechových kapel, které v Radžastánu zmutovaly do podivné jazzové formy, nevyhnutelně vedoucí ke zvláštnímu druhu improvizace. Sólový trumpetista Aamir Bhiyani hraje jako Miles Davis s  Louisem Armstrongem dohromady, přitom je nikdy předtím neslyšel, což je bizarní."

Zvuk šestnáctičlenné kapely řídí a táhnou s dechaři bubeníci, harmonium a qawwali zpěváci. Úžasně do něho ale přispívají také hráči na strunné nástroje kamaicha a sarangi. Kytary s elektronikou slyšíme jen v pozadí, bez nich by ovšem Tzurova už tak fascinující směs nebyla dokonalá.

Shye Ben Tzur & The Rajasthan Express samozřejmě přijedou bez Greenwooda a není důvod z toho smutnit. Vystoupil s nim pouze na několika extra koncertech ( a vzal je sebou na turné s Radiohead). 

Svou úlohu důležitého rádce, schopného zformulovat a doladit Tzurovy ambiciózní hudební myšlenky už splnil. Vedle toho, že k albu Junun a celému projektu převedenému úspěšně na koncertní podia, přitáhl pozornost. Také nápadem vzít sebou do Radžastánu slavného filmového režiséra Paula Thomase Andersona a nechat ho průběh nahrávání natočit a leccos tím dovysvětlit; minimálně podtrhnout uvolněnou atmosféru v matracích obloženém studiu. Cíleně: znalci Andersenových děl Až na krev, Mistr nebo Skrytá vada dozajista vědí jak silně v nich zní Greenwoodova hudba.

Nonesuch

Jiří Moravčík

Zpět