The Soul Of Jamaica (2017)
Inna De Yard
Wagram Music
04.07.2017 | Oznámit že zpíváte z lásky k hudbě, může v dnešní době znít jako pořádné klišé. Už ale méně od veteránů jamajského reggae, vracejích se ke kořenům hudby, která sice zasáhla od 60. let celý svět, nicméně v kontaktu s dancehallem a popkulturou prý přišla o pořádný kus duše.
Alespoň to tvrdí legendární jamajští hudebníci Ken Boothe, Kiddus I, Lloyd Parks, Cedric Myton a Winston McAnuff, pokoušející se na albu Soul of Jamaica její ztracenou část nalézt v akustické podobě reggae na způsob inna de yard.
McAnuff koncept inna de yard vysvětlil během českých koncertů: jedná se o jamování v uvolněné atmosféře s přáteli na verandě nebo venku před domem, kdy "stav mysli" jde rovnoměrně s hudbou a jak kdosi napsal, nastává chvíle pro One Love. Světu reggae verzi inna de yard od roku 2000 na albech Kidduse I a Earla Chinna Smithe představoval francouzský label Makasound, díky němuž se McAnuff po velmi dlouhé odmlce vrátil k hudbě. O jedenáct let později však label zanikl a tvůrci alba Soul of Jamaica vlastně na jeho úsilí představit reggae v komorní podobě navazují.
S Bobem Marleyem, autorem nesmrtelného zbratřujícího hitu One Love, se staří aktéři alba dobře znali, dopustit na něho a jeho rasta filosofii nedají ale ani ti mladší. Třeba McAnuffův syn Kush, autor skladby Black To I Roots. Nadgenerační osmička muzikantů a zpěváků se v domě Kidduse I s výhledem na Kingston nechala ve starším i novém repertoáru inspirovat deskami, natáčenými kdysi pod širým nebem, daleko od moderních studií a bez ponětí o čase. Proto na albu můžeme slyšet cvrlikání cvrčků, zpěv ptáků, déšť nebo poryvy větru. V duchu inna de yard se pak přirozeně prolínají se zvukem akustických kytar, ztišeného trombonu Nambo Robinsona, sboru The Viceroys a dřevěných bubnů. Až do chvíle, než se k nim vrátí ztracená duše roots reggae.
Jiří Moravčík
