Darandi (2017)
Aurelio Martinez
Real World
19.09.2017 | Světově proslulý ambasador hudby národa Garifunů žijícího na pobřeží Belize, Guatemaly a Hondurasu, jehož kultura a unikátní jazyk jsou od roku 2001 pod ochranou UNESCO, byl loni Peterem Gabrielem požádán, aby v jeho studiu Real World naživo natočil tucet nejoblíbenějších skladeb své třicetileté kariéry.
Když v lednu 2008 naprosto nečekaně zemřel písničkář Andy Palacio z Belize, obrovský smutek umenšilo vědomí, že v jeho stínu už dávno kráčel Aurelio Martinez, zpěvák a hudebník z Hondurasu, přebírající roli hudebního mluvčího středoamerického národa Garifunů. Zatímco Palacio reprezentoval garifunský styl punta, elektrickými kytarami převedený do verze punta rocku, Aurelio zůstává věrný akustickému paranda, absorbujícímu v Hondurasu latinské, západoafrické a karibské vlivy.
V roce 1635 u ostrova Sv. Vincent v karibských Malých Antilách ztroskotaly dvě španělské otrokářské lodi. Černí Jorubové z Nigeru doplavali na břeh a postupně se smísili s místními indiánskými kmeny. Za delší čas k nim přibyli otroci z Jamajky a francouzští kolonizátoři. Během sta let se pak všichni v poklidné symbióze promísili a vznikl zcela nový národ s vlastní kulturou a jazykem – černí Karibové, Garifunové. Z ostrova je v roce 1795 Angličané násilím přestěhovali na honduraský ostrov Roatan, odkud se postupně vydali na honduraskou pevninu, do Nikaraguy a Guatemaly a nejvíc jich v současnosti žije v Belize. Dohromady se počet Garifunů, na jejichž komunity narazíte také v New Yorku nebo Los Angeles, odhaduje na necelých tři sta tisíc. S tím, že jich rok od roku neúprosně ubývá. A s nimi nenávratně mizí rovněž unikátní jazyk a garifunská kultura, nenarušené ani přestupem od původního indiánsko-afrického náboženství ke katolicismu. Stále hlasitěji znějící umíráček pomohlo ztišit OSN: v roce 2001 prohlásilo garifunskou kulturu a jazyk za mistrovské a nedotknutelné lidské dědictví“.
"Hudba Garifunů se neustále vyvíjí, ale naše tradiční rytmy punta a paranda jsou v ní nadále přítomny. Hudba je naše pýcha, ale také terapeutický lék v tom smyslu, že garifunský národ udržuje v dobrých i těžkých časech pohromadě. Bez ohledu na to o čem zpíváme, garifunský hudebník vždy najde způsob, jak tě roztančit a nechat zapomenout na všechny problémy," tvrdí Aurelio Martinez.
Martinezova hudba o tanec nežádá: strhává k němu bez vyzvání. Svěží melodie skladeb z hlavy jen tak nevytěsníte a opojná radost převládá, i když stín pochybnosti z vášnivě vypjatého vokálu vycítíte: texty se až příliš často zaobírají utlačováním Garifunů. Drtivé, tělem třesoucí rytmy mohou být proto u Martineze projevem optimismu i hlubokého zármutku.
„Narodil jsem se jako Garifuna a chci zemřít jako Garifuna,“ tvrdil vždycky Martinez a práva národa hájil dlouhá léta také v honduraském parlamentu. Zároveň vydal tři velmi úspěšná autorská alba, z nichž loni vybral devět nejoblíbenějších skladeb a přidal k nim tři nové.
Jiří Moravčík
