Arbina (2016)
Noura Mint Seymali
Glitterbeat
04.07.2017 | Mauretánská zpěvačka měnící pohled na hudbu z pouště.
Ta se podle ní nemusí nutně odvíjet od vláčně monotónního rytmu velbloudích karavan, přirozeně snese i hutné funky rockové groove. A to je i důvod, proč se drobná žena s ostře řezavým hlasem teritoriu tzv. pouštního blues originálně vzdaluje a zásluhou toho se během uplynulých let vypracovala mezi obdivované hvězdy africké hudby.
Noura Mint Seymali nepřijíždí pouze s kreditem Womexu: letos ji jako prestižního hosta pozval Damon Albarn do unikátního koncertního projektu, kdy jeho Africa Express spojil síly s The Orchestra of Syrian Musicians, složeném ze syrských hudebníků rozprchlých před válkou po celém světě. Albarn Nouru neoslovil výhradně stran jejího muslimského vyznání, nemohl přehlédnout zpěvaččina předešlá humanistická poselství. I na albu Arbina
( Bůh), opět horuje pro zdravý rozum a na Boha se obrací s prosbou: "Ty, kdo jsi všudepřítomný a nikdy nespíš, postarej se o nás, udrž nás v míru a uděl milost všem lidem bez rozdílu vyznání." V úvodní skladbě Arbina pak vyzývá ženy k preventivní prohlídce, aby včas předešly rakovině prsu.
Není na tom nic zvláštního: Noura pochází z griotského rodu a převzala tím na sebe úlohu rádkyně a šiřitelky zpráv, v Africe i v 21. století nadále naslouchaných a velmi respektovaných; nemusíte tomu věřit, ale groitský apel má v chudé Mauretánii daleko větší váhu, než sebedokonalejší zdravotnická propagace.
Nepřeslechnutelný hlas, kytara rejdící v psychedelických vodách a Západo-africká rytmika, tím Noura vně své kultury zaujala okamžitě: její první mezinárodní album Tzenni tudíž aspirovalo na mnoho cen. Akustickou hudbu sice griotka už dávno zaměnila za v podstatě rockový doprovod, ženské harfy aradin a loutny tinidit se však nezbavila a zvuk loutny přenáší do strun elektrické kytary i zpěvaččin manžel, rovněž griot Jeiche Ould Chighaly. V energií nabité skupině dvojici doplňují senegalský baskytarista Ousmane Touré a americký bubeník a producent Matthew Tinari, vkládající do výbušného crossoveru další inspirační odstíny; mluvme třeba o funky.
"Hodně slýcháme, že se naše, už tak pro západního posluchače zvláštní hudba odkazuje na psychedelii nebo dokonce freejazz, což vysvětlujeme specifickými mauritánskými harmonickými režimy a rytmy," odkrývá zpěvačka pozadí své velmi ojedinělé hudby, představující občas hádanku velikosti mauretánského pouštního geologického úkazu Richat (Oko Sahary): skladbou Soub Hanak se kupříkladu táhne kytarová psychedelie, funky, zvonění harfy aradin a polyrytmické figury dráždící snad každého bubeníka - dohromady jasný případ pro etnomuzikologa. Zpívající Nourou snad uklidněného: "Nástroje se v rukách griotů stávají jejich otroky."
Pokud u Noury mluvíme o setrvání v tradičních kánonech, vždycky skončíme u textů: v nich až konzervativně, částečně i v duchu víry, straní místním tématům a fluidu maurské poezie
( "žirafy, světla pouště na vysokých nohách"). Poslání griota bere nadále stejně vážně jako její předci: přizpůsobit se hudebně době u Noury proto neznamená pustit se do plkání a západně zobchodovatelné textové vaty. V Richa, velebící krásu a starobylou moudrost své země, pak cituje verše svého otce, významného mauritánského skladatele Seymali Ould Ahmed Valla: "Umělcovo pero představuje balzám, zbraň a průvodce osvíceného lidského ducha."
Jiří Moravčík
