Transparent Water (2017)
Omar Sosa & Seckou Keita
World Village
19.09.2017 | Ideální úvod do duchařiny.
Kubánský jazzový klavírista debatující rád ve snech s předky, protože jsou staří a moudří a senegalský griot, přikrývající na noc koru, aby z ní zásluhou zlých džinů neutekla duše. Ideálním pojítkem zdá se také být co do tajemství takřka neprostupitelné synkretické náboženství santeria, pokud by ovšem v hlubinně transcendentální jazzové ódě na vodu nezněly struny japonské citery koto, její korejské verze geomungo, profuky čínských ústních varhan sheng a tlumivé údery do radžastánského bubínku nagadi.
Takže duchy a katolicko-africké santeria raději nechme stranou: na impresionistickou, náladově nepředvídatelnou, v souhrnu nádhernou nadžánrovou hudbu víc sedí Omarova klasifikace jazzu coby filosofie svobody, navíc podle něho nejde ani tak o worldjazz, jako o "music of the Earth". S ohledem na téma - voda, jejíž průhlednost prý symbolizuje vhled do lidské duše a nelze se bez ní obejít - pak použijme parafrázi: music of the Water. Daleko vstřícněji vystihuje improvizační naladění zúčastněných, ponor do decentních, přesně odhadnutých rytmů a nesmírně podmanivých melodií.
Když Keita zpívá ve skladbě Mining-Nah nevíte co víc obdivovat: jestli lyrický vokál nebo Sosův klavír s klávesami. Keitův hlas podmalovává - ano, podmalovává - i Tama-Tama, rozbouřenou stacattem kory, kterému Sosa vzdoruje kubánskou tanečností a ve Fatiliku mu přijde na pomoc Japonec Mieko Miyazaki s koto a vyjde z toho salsa pro jiné dimenze. Moro Eye otevře v naprostém tichu Wu Tong se shengem, pak začne Sosa tajemně zpívat, rozjedou se perkuse, přidá klavír a.....no nic, zkrátka nevíte jestli náhodou nekomunikují s nějakým božským orišou.
Hlava vám nebere, kde se u Kubánce, Senegalce, Číňana (Wu Tong ), Korejky (E’Joung-Ju ), Japonce (Mieko Miyazaki), Inda (Mosin Khan Kawa) a Venezuelce (Gustavo Ovalles ) vzala chuť vydat se do Zululandu a v Sosovi probudila evokaci zulského sborového zpěvu, jenomže tak je tomu na albu pořád a trápit se na úkor blaženého poslechu zodpovídáním všemožných otázek, je fakt marnost nad marnost.
A jak se tihle všichni setkali? Jednoduše: staří dobří přátelé Seckou Keita s Omarem Sosou zavolali, každý všeho nechal, třeba spolupráce s cellistou Yo-Ya Ma nebo vietnamským jazzovým kytaristou kytaristou Nguyên Lê, a spěchal podílet se na albu, dopředu odhadnutém na mimořádné dílo roku 2017.
Už v únoru? Jo, už v únoru.
Jiří Moravčík
