Diaspora (2017)
Mara Aranda
Karonte
19.09.2017 | Sefardská hudební krása na věky věků
Od španělské zpěvačky Mary Aranda je to úctyhodné rozhodnutí: na pěti albech pod souhrnným názvem Dispora přezpívat sefardské písně osobně nasbírané v Maroku, Turecku, Řecku, bývalé Jugoslávii a Izraeli. První na řadě je deska Sefarad en el corazón de Marruecos. Tak vznešeně krásnou hudbu jste už dlouho neslyšeli.
Zpěvačku Maru Aranda si dobře pamatujeme z katalánské skupiny L´Ham de Foc. Vedla ji s multiinstrumentalistou Efrénem Lópezem a vsadili na zvuk akustických nástrojů a skutečnost, že „klíč k současné popmusic se ukrývá v truhlici středověké hudby“.
Později se jejich cesty rozešly, u sefardské hudby však zůstali, přestože každý po svém. Mara o sobě tvrdí, že když zpívá, nedělá politiku, natož aby někoho soudila, i tak sběratelské úsilí a snahu zachránit vytrácející se sefardskou kulturu spojila s mírovým apelem: když vedle sebe ve středověku mohli ve vzájemném respektu žít křesťané, židé a muslimové, proč by to nešlo i dnes.
Do Španělska přicházeli Židé už za vlády Šalamouna a jejich tehdejší společenský statut popsal historik Paul Johnson: “Pro latinský svět byli předmostím do arabské kultury a naopak muslimům otevírali dveře ke kultuře latinské. Šířili klasickou vědu a filosofii, vynikali jako řemeslníci, byli matematiky, pracovali na královském dvoře v roli významných finančních poradců.“ Vytvořili si vlastní hebrejsko-arabsko-španělský dialekt ladino, v němž psali veškerou literaturu a patřili k nejvzdělanějším a nejbohatším obyvatelům země. Středověké Španělsko, zvlášť říše Al Andalus, už navždy zůstane příkladem soužití a splývání tří kultur: arabské, židovské a křesťanské. Bez ohledu na náboženské cítění hudebníci, básníci, filosofové a vědci tehdy usilovali o nalézání té jediné pravdy. Pak nastala reconquista, tedy křesťanská svatá válka za osvobození Iberského poloostrova od Arabů. Roku 1492 je ze Španělska ve jménu Boha nekompromisně vypudila královna Isabela Kastilská a dokonala tak postupně hrozící zkázu španělského Židovstva. Statisíce sefardských Židů uprchlo do Portugalska, Středomoří, Turecka, na Balkán a přes Gibraltarský průliv do severní Afriky. A s nimi plnokrevné písně o zmarněných životech a naději z doby, na kterou neexistoval lék. Pro zbytek světa na dlouho zapomenuté, s čímž se Mara Aranda už léta nehodlá smířit.
Nemá to lehké: jazykem Ladino mluví na světě už jen několik tisíc lidí. Ani jinak: sefardští Židé hudbu tvořící podstatnou část jejich kulturní identity nezapisovali do not, tvrdíc, že „hudba slouží pouze k tomu, aby přiblížila smysl textu a všechno ostatní není nic jiného než klauniáda“. Až do 19. století, kdy badatelé začali vydávat první zpěvníky, se předávala pouze ústně, a to i v Řecku, Turecku a Izraeli, kam sefardští Židé utekli a kam se za písněmi Mara vydala. Lyrické písně kantikas a romansas se přitom v jejím podání nemění v muzejní artefakty, ožívají do původní krásy a připomínky svých vyšších cílů, přesahujících lidskou individualitu a čas.
Na albu s ní spolupracují vynikající hudebníci z mnoha států a odborníci na původní středověké akustické nástroje. Rozsáhlý a zasvěcený text o sefardské marocké hudbě na album napsala profesorka Susana Weich Shahakh z jeruzalémské university.
Jiří Moravčík
